Nastalo těžké období mého života, kdy se mi hroutilo zdraví i manželství. Jen zázrakem jsem to tehdy zvládla.
Byla jsem mladá maminka, porod byl těžký a já se z něj dlouho vzpamatovávala. Z mateřství jsem byla vyděšená. Ta nová role, plná zodpovědnosti a strachu, mě děsila.
Navíc jsme s manželem neměli kde bydlet, tak nám mí rodiče umožnili žít v malém pokojíku v jejich domě na kraji vesnice.
Rozvod?
Dcerka byla naštěstí v pořádku, zdravím jen kvetla, já se ale v šestinedělí potýkala s velkými problémy a nemohla stále sebrat sílu. V té době jsme procházeli s manželem krizí, která mi nepřidala.
Vypadalo to dokonce na rozvod. Soužití s rodiči nám samozřejmě také neprospívalo, jen to byla další sůl do čerstvé rány. Napětí bylo na každodenním pořádku. Propadala jsem depresím víc a víc.
Podivný sen
Jednou, když byl manžel na noční, já usnula vedle dcerky. Najednou se mi zdál sen, otevřeným oknem do dětského pokoje vplula víla. Na hlavě měla krásný věneček z lučních květin. Sundala ho a položila mi ho na hlavu. Poté už nevím nic.
Když mě ráno probudil manžel, cítila jsem se lépe. Sáhla jsem si na hlavu, jestli tam ten věnec nemám. Tak byl sen živý. Odpoledne jsem šla s dcerkou na procházku a na louce jsem si natrhala květy, které v tom věnečku byly. Přinesla jsem si je domů do vázy.
V noci jsem měla další sen. Opět o víle. Vplula do pokoje a kynula mi, abych vstala a dívala se, jak věnec plete. Květiny musely být v přesném pořadí. Pak mi ten věnec opět položila na hlavu a já usnula. Ráno mi bylo zase o něco lépe na duši.
Pletu věnce dodnes
Obstarala jsem dcerku, uvařila oběd a pak mi to nedalo. Sedla jsem si a začala plést věnec tak, jak mi to ta éterická bytost ve snu ukázala. A pak jsem s tím věnečkem na hlavě chodila celý den.
Nevím, jestli v něm byla skutečně taková síla nebo to byla moje sugesce, ale cítila jsem, jak se mi vrací radost a chuť do života. Všechno se v lepší obrátilo.
Manžel dostal od zaměstnavatele garsonku ve městě, přestěhovali jsme se do ní a náš vztah se zlepšil. Krize pominula.
S mužem jsme se pak už nikdy nehádali, časem se nám narodil ještě syn a my se zmohli na větší byt. Dnes máme dokonce malý domek. Ráda chodím na louku za plotem a trhám luční kvítí do vázy. Občas stále pletu věnečky. Dneska už svým vnučkám.
Vlasta (69), severní Morava