Byl jsem kluk v pubertě a chtěl jsem ten den všechny vyděsit svou dokonalou maskou. Málem jsem na to ale krutě doplatil.
Laboratoř forenzní antropologie byla ve třetím patře. Tam pracovala moje máma. Odhalovala zločince, vrahy, násilníky a zloděje pomocí mikroskopu, do kterého mi vždy dovolila nahlédnout.
Trochu mi vadilo, že nepotřebovala ani revolver ani jiné zbraně. Zbraní jí byl právě mikroskop! Ten den, kdy jsem za ní přišel, lilo jako z konve. Už zítra se měl na naší škole uskutečnit večer zvaný Mystérium.
Žáci i studenti se měli převléknout do čarodějnických a pohádkových kostýmů, a pobavit rodiče. Neměl jsem ještě žádný kostým. Všechny byly půjčené a mně nemohlo nic kloudného napadnout. Až jsem na to přišel.
Tvář Hojera
Požádal jsem mámu, aby mi půjčila klíče od místnosti, kde byly v lahvích vystaveny v nějakém roztoku obličeje. Máma mě do té místnosti jednou zavedla. Dlouho jsem tam nepobyl. Když jsem vracel mámě klíče, divila se, jak jsem byl rychle zpátky.
„Je to tam strašidelné!“ odpověděl jsem, když se ptala, proč jsem se mžikem oka vrátil. „Proto tě tam už nikdy nepustím!“ řekla. Přikývl jsem a natočil se k matce tak, aby si nevšimla, že mi z pravé kapsy vykukuje lup. Téměř jsem vycouval ke dveřím a uháněl domů.
Až tam jsem v zamknutém dětském pokoji vydoloval z kapsy věc, která působila elasticky až slizce. Kapala z ní vazká tekutina. Byla to lidská tvář! Až doteď byla naložena v jakémsi roztoku v oddělení forenzní antropologie. Na štítku byl nápis Jiří Hojer. Vzpomněl jsem si na matčina slova.
Jednalo se prý o sériového vraha. Jeho tvář měla přes levou polovinu opravdu ošklivou sinavě bílou jizvu. Zatajil jsem dech a Hojerovu tvář si přitiskl na svoji. Byla jako velká samolepka, která mi přilnula na tváři. Až jsem se vylekal, když jsem se prohlédl v zrcadle.
Nechtěla dolů!
Má maska byla dokonalá! Vyhrál jsem cenu v Mystériu a byl pochválen samotným ředitelem. Maska působila tak děsivě, že se několik rodičů leklo, když mě spatřili. Jiří Hojer zabodoval.
Doma jsem chtěl vypůjčenou tvář ze sebe strhnout a hodit ji do šuplíku, abych ji mohl zase vrátit. Jenomže ouha − strašidelná tvář nešla sundat! Jako by přirostla k mému obličeji. Marně jsem ji škrábal prsty ze všech stran. Zůstávala na svém místě.
Navěky?
Byl jsem vyděšený, když jsem vešel do kuchyně a matce se přiznal ke krádeži vrahovy tváře. Kromě toho, že jsem dostal vyhubováno, se tvář mým rodičům ze mě dostat nepodařilo. Rozbrečel jsem se a začal panikařit!
Přece si tvář nenechám na té své nadosmrti! Při myšlence, že budu takhle vypadat od deváté už navěky, jsem se málem zhroutil. Vyrazil jsem s rodiči do nemocnice. Teprve tam mi tvář sundali.
Dali mi celkovou anestezii a kůži vraha z mé tváře odoperovali. Tvář Jiřího Hojera se při operaci rozpadla. Nebylo nic krásnějšího, než když jsem se ráno vzbudil a zjistil, že to všechno byl sen…
Petr (55), Pardubice
