Důvěřovala jsem jí a pomáhala se vším, co nezvládla. Odměnila se mi špínou na mém svetříku a peřím ve vlasech!
Pozvání do kanceláře našeho nejvyššího šéfa jsem málem oplakala. Bála jsem se nějakých nepříjemností, nebo dokonce propuštění. Člověk nikdy neví, co ho čeká. Vůbec mě nenapadlo, že mě chce nový pan ředitel pochválit a možná i povýšit. O nějakou kariéru jsem nestála a nikdy o ni neusilovala.
Chtěla jsem mít klid
Na prvním místě u mě byla vždycky rodina. Děti, manžel a také moje stará maminka. Měla jsem toho nad hlavu, tak byla mojí jedinou přítelkyní kolegyně z práce. Ale ani ona nebyla taková ta kámoška, co by ke mně chodila na kávu, kdykoli bychom měly chvilku.
Kamarádily jsme se jen v práci. Já jí pomáhala, s čím si nevěděla rady, a ona se mi odměňovala svojí vlídností. Byla jsem jí opravdu vděčná, že mě vyslechne, a třeba i v něčem poradí. Byla chytrá a měla i vyšší vzdělání než já.
Také byla o pár let mladší a o mnoho kilo lehčí. Prostě jsem na ni neměla a bylo mi to jedno. Těch pár, no skoro deset let do důchodu, jsem chtěla prožít v klidu.
Chtěl mít ze mě vedoucí
Když se změnilo vedení, byli všichni napjatí, co se bude dít. Ve hře bylo propouštění i expanze podniku. Pravdu jsme se měli dozvědět na velké schůzi, kterou ředitel svolal. Byli jsme všichni mile překvapeni! Mě dokonce přede všemi pochválil!
Zaznamenala jsem kradmé pohledy svých kolegů. „Oni si myslí, že mám nějakou protekci,“ pomyslela jsem si. „Paní Zdeno, jste tady ze všech nejdéle, tak bych vám rád poděkoval za skvělou práci, kterou odvádíte.
Napadlo mě, že by z vás mohla být vedoucí skladu.“ Moc radosti jsem z nabídky neměla. Mít hmotnou zodpovědnost a na starost čtyři chlapy skladníky se mi nezamlouvalo. Ale měla bych vyšší plat, a to by se tedy docela hodilo!
Už jsem trapasů měla dost
Po návratu do kanceláře mi kolegyně Hanka gratulovala. Byla trochu kyselá, ale potom jsem si řekla, že jí asi křivdím! O týden později jsem spěchala na smluvenou schůzku s ředitelem. Hned jak mě viděl, smetl mi z ramene nějakou špínu, prý smítko.
Byl to trapas, ale on se jen smál. Na odchodu na mě zavolal: „Počkejte, máte něco ve vlasech!“ Zrudla jsem. Co tam mohu mít? On se ke mně přiblížil a vytáhl mi z malého drdůlku holubí peří. Kdyby bylo hezké, ale ono bylo umolousané a taky dost zavánělo.
Další trapas! Kde se tam mohlo vzít?
Neměla jsem žádný nápad
„Tak co?“ vyptávala se Hana a mně najednou všechno došlo. To ona ze mě dělá cuchtu! To ona z parapetu smetla holubí pozůstatky a narafičila je na mě! Prostě mě chce ztrapnit, bylo to jasné. Nevěděla jsem, zda mám mít vztek, nebo brečet.
Doma se mi „podařilo“ obojí. Manžel mě ani neutěšoval. Spíš vyhrožoval, že na tu potvoru půjde a něco jí udělá. Zarazila jsem ho. Pomsta byla přece moje věc. To já si na ní chtěla zchladit žáhu. Ale tak nějak nenápadně. Chytře a rafinovaně! Dalo mi to práci, protože
mě toho moc nenapadalo. Ale přece jen to vzbudilo na mém obličeji škodolibý úsměv! Sedla jsem k internetu a začala objednávat.
Dveře se u ní netrhly
U jedné donáškové firmy jsem objednala několik tašek jídla. Těžkého jídla! Zeleniny, minerálek a brambor. A taky masa, ať ten nákup něco stojí! U druhé firmy všechno znovu. A taky hodně nanuků, aby hezky tály… Potom přišla na řadu pizza.
Velká, XXL. Roznáškových služeb bylo dost, některé dodávaly i přes noc. Což takhle ve dvě hodiny ráno? Paráda! Mojí pozornosti neušlo ani oblečení a obchod s kosmetikou. Pár drahých parfémů, pár kožených bundiček a boty. Šest krabic s botami, to bylo ono!
Objednávala jsem a objednávala. Vše na dobírku, platba kurýrovi. Moje pomsta mohla začít! Něco totiž bylo objednané do zaměstnání a pokračování následovalo k Hance domů. Pozdě odpoledne, večer a v noci. Během dopoledne už mnou zmítaly obavy. Hana totiž zuřila jako zběsilá.
Pomsty mě bavily
Čistě z roztržitosti, nebo i z malé opatrnosti, totiž prvních pár balíků zaplatila. Téměř pět tisíc! No, netušila, co ji ten den ještě čeká. Ale čekalo i mě. Pěkné holubí hovínko na rameni.
Když mi ho chtěl šéf, tentokrát už bez úsměvů a bez vlídného slova, smést z halenky, zabořil se mu do té malé hromádky prst. Tentokrát už jsem mu to řekla, kdo je na vině. „Asi vás dvě budeme muset rozsadit!“ konstatoval s jistou známkou žertu.
A také tak udělal. Získala jsem malinkou, ale úplně novou kancelář! Pomsta sice nebyla tak sladká, jak jsem si představovala, ale přece jen účinkovala. Hana si vzala volno, aby mohla obíhat reklamace. A já? Zjistila jsem, že mě pomsta pobavila.
Chystám se na další. Štve mě soused a taky prodavačka!
Zdena B. (56), Olomouc