Na dceřinu svatbu jsem se těšila několik dlouhých let. Výsledkem však byla katastrofa. Málem jsem omdlela!

Třicet dva let jsem se těšila na dceřinu svatbu. Prakticky od jejího narození jsem si barvitě malovala, jak ji s mým mužem provdáme a jaká to bude sláva. Prostě nádherný den, na jaký do konce svého života nezapomenu. To se koneckonců také stalo, i když úplně jiným způsobem.

Mé představy

V duchu jsem viděla nádherné bílé šaty, dlouhé až na zem a zdobené krajkou, na hlavě závoj ze sněhobílého tylu, kytici z pivoněk, protože tu jsem měla, když jsem se vdávala já. Jejich červená barva nádherně kontrastovala se šaty.

K obřadu by dvojice mohla jet kočárem taženým bílými koňmi. Ženicha jsem si jen představovala, ale byla jsem přesvědčena o tom, že to bude krasavec jako ze žurnálu. Slušný, milý, vzdělaný, pracovitý. Život ovšem bývá jiný než představy o něm.

Když bylo Anně osmnáct let, s jejím otcem jsme se rozvedli. To byla první rána pod pás, kterou jsem nečekala.

Dávala si načas

Pak jsem dlouho čekala, protože Anna svatbu stále odkládala. Říkala mi stále dokola: „Když vidím, mami, jak jste s tátou dopadli, vlastně se mi do svatby ani nechce.“ Doufala jsem, že si to rozmyslí. A nakonec taky že ano.

Jednoho dne přišla s tím, že ji její přítel Vladimír požádal o ruku. Na ten den si pamatuji tak dobře, jako by se to stalo včera. Zaradovala jsem se, ač jsem budoucího zetě vůbec neznala, protože dcera si soukromí usilovně chránila i před vlastní matkou.

Rocková svatba

Okamžitě jsem ze sebe začala chrlit nápady na nejkrásnější a nejromantičtější svatbu na světě, ale byla jsem přerušena: „Nic takového, mami, bude to rocková svatba,“ uzemnila mě moje dcera.

Oba budou v černém

Zamrazilo mě, znělo to zlověstně. „Co to znamená?“ zašeptala jsem poněkud vylekaně. „Vláďa má kapelu, kluci jsou samozřejmě taky pozvaní, a tak se nechce ženit jako maloměšťák.“ Zapípala jsem:

„A jak se chce ženit?“ Bylo mi řečeno, že bude mít černou košili, roztrhané džíny a boty nebude mít vůbec. A dcera že si oblékne černé šaty pod kolena. Opravdu jsem málem omdlela, když jsem to slyšela. Ta představa byla děsivá.

Na Svatební pochod ať prý rychle zapomenu. Vladimír miluje jinou muziku.

Hlavně s nadhledem

Šla jsem se vyplakat k mojí mámě. To je rozumná, stará paní, která mě utěšovala a ubezpečovala, že hlavní je zdraví a že se mladí mají rádi a všechno ostatní že se prostě musí zvládnout s nadhledem. Připadala jsem si jako dítě, které nedostalo vůbec nic od Ježíška.

Plakala jsem vzteky

Nebudu lhát, když řeknu, že mně ta svatba připadala skutečně otřesná. Ženich, který si oblékl roztrhané kalhoty a byl bos, mě děsil. Nevěsta v černých šatech, no, to by se jeden pokřižoval.

Většina svatebních hostů vypadala buďto jako fotbaloví fanoušci, nebo trestanci. Plakala jsem ne dojetím, ale vzteky.

Našla jsem si manžela

Utěšoval mě starší chlápek, který byl oblečený o něco méně katastrofálně než ostatní. Shodli jsme se, že máme o svatbě přece jen trochu jiné představy, které jsme o dva roky později realizovali. Měla jsem bílý kostýmek a celá ta svatba byla daleko hezčí než dceřina.

Jitka H. (60), Přerov