Vnučka se nám svěřila se svým tajemství a doufala v naši podporu. Můj manžel ale ztropil scénu a vyhodil ji ze dveří.
Můj muž byl celý život profesí voják z povolání. Nenechal toho, ani když rozpustili armádu a kluci přestali chodit na vojnu. Já tenhle krok vítala s nadšením, protože jsem na vnucích viděla, jak jsou šťastní, že nemusí pobíhat někde po cvičišti.
Manžel byl ale kategoricky proti a se svým názorem se neskrýval. „Je to chyba. Z chlapů vyrostou bábovky! Na vojně jsme z nich udělali chlapy a co z nich je teď? Náušnice v uchu a růžová trička! Hanba!“ hřímal, jen co zapnul televizi.
Nejmladší vnučku jsme milovali
Bylo to otravné, ale já věděla, že to tak nemyslí. Pro děti i vnoučata by se rozkrájel a cpal jim i peníze. Prý nic nepotřebuje, tak proč by se nerozdělil? Souhlasila jsem a měla ho za to ráda.
Byla jsem mu ochotná odpustit i ty jeho neustálé vzteklé výlevy… Milovali jsme všechna vnoučata, ale poslední dítě narozené v naší rodině, nám oběma přirostlo k srdci nejvíc. Byla to holčička, Mariana.
Manžel nejdřív láteřil, co je to za jméno, ale potom si zvyknul. Vozil naši Marianku v kočárku a všude se s ní vychloubal. Jaká je krásná, chytrá, geniální! Samozřejmě, že to přeháněl. Ale měl na to právo, coby pyšný dědeček. Z Marianky vyrostla krásná slečna.
Chodila k nám opravdu často a občas i přespala. Byla spíš jako naše dcera, než vnučka. Jejím rodičům to nevadilo. Ani nám nikdy nevyčetli, že ji tak trochu rozmazlujeme.
Měnila se před očima
Měli svých starostí dost a tak byli asi rádi, že se Mariance věnujeme. A my to dělali rádi. Nebo spíš, nedokážu si představit, co bychom si bez ní nudou počali! Takhle jsem se s ní mohla učit a diskutovat o všem možném.
Ona mě na oplátku naučila dost dobře rozumět počítači a s dědou vedla nekonečné diskuse o politice. To mě trochu štvalo, ale když se to líbilo jim…Jenže, když začala Marianka chodit do posledního ročníku střední školy, vše se změnilo.
Přestala být tou veselou a bezstarostnou dívkou, jako jsme jí doposud znali. Stala se z ní tichá a zádumčivá osoba. Tak trochu tajemná a nemluvná. Na všechno odpovídala jen ano a ne. S ničím se mi už nesvěřovala, natož svému dědovi! „Marianko, netrápí tě něco?
Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ ptala jsem se jí nesčetněkrát, ale odpovědí mi bylo jen záporné kroucení hlavou. Ani Mariančini rodiče nebyli z chování dceři příliš moudří. Všechno se na pubertu svést nedalo!
Její tajemství nám vyrazilo dech
Změny v Mariančině chování si všimli i ve škole. „Nemá nějaké psychické problémy? Neměli byste s ní jít k psychologovi?“ navrhovala mi její třídní a já přislíbila, že tuto možnost s vnučkou proberu. „Tak o tom ani nepřemýšlej!
Já k žádnému mozkoškrabovi nepůjdu! Já totiž moc dobře vím, co mi je!“ rozzlobila se vnučka a práskla za sebou dveřmi. Zůstala jsem bezradně stát uprostřed kuchyně…„To máš z toho, že ji rozmazluješ!“ přisadil si manžel, ale bylo na něm vidět, že i on se trápí.
Uběhlo několik týdnů, když se nám Marianka u večeře odhodlala říct velkou novinku. „Babi, dědo, musím vám něco říct!“ oznámila nám a já si pomyslela, že to je dobře. Konečně se dozvím pravdu! Ona pokračovala: „Jsem si už jistá. O kluky nestojím.
Našla jsem si přítelkyni a chodíme spolu! Doma jsem to řekla včera a nikdo se mnou nemluví. Netušila jsem, jaký to bude problém… No, vlastně tušila a proto jsem to bála tak dlouho říct!“
Vydala jsem rozkaz
Zůstala jsem jako opařená. Tak něco takového by mě ani ve snu nenapadlo! Ale, nevadilo mi to. Jen jsem litovala, že to bude mít Marianka v životě o trochu těžší, než kdyby byla na kluky. Můj manžel ale zbrunátněl, chvíli mlčel a potom začal křičet: „Ven.
Okamžitě vypadni, něco takového mi sem tahat nebudeš! Stačí, že je televize plná takových divných lidí. A dokonce pořádají průvody! To já nesnesu.“ Úplně mě tím ohromil. Netušila jsem, jak dokáže být necitlivý a zlý! Marianka se sebrala a mlčky odešla.
Já naopak nemlčela ani minutu. „Koukej za ní utíkat a omluvit se! Co jsi to za dědečka, když nechceš, aby byla vnučka šťastná? Ona nám to přece nedělá naschvál! A tu její přítelkyni hned zítra pozvu na večeři!
A jestli budeš proti, jdi se najíst do hospody,“ oznámila jsem tomu starému vojákovi rezolutně, jako by to byl rozkaz.
Máme o vnučku navíc
Kupodivu to na něho zafungovalo. Div mi nezasalutoval! Celý se napřímil, zatáhnul břicho jako při nástupu jednotky a vyrazil vpřed. Ani se nepřezul a v domácích pantoflích spěchal za vnučkou. Dohnal ji prý až na konci ulice.
A to jen díky tomu, že se hodně courala. Při tom pláči totiž neviděla potmě pořádně na cestu. Nevím, co si ti dva řekli, ale usmířili se. Vrátili se společně až skoro za hodinu. Byla jsem jako na trní a už jsem se chystala je jít hledat.
Hned druhý den večer nám Marianka představila svoji přítelkyni. Byla to moc sympatická holka a hned se nám zalíbila. A tak máme z ničeho nic vnučky hned dvě. Marianku a Elišku. Moc jim to spolu sluší!
Jana H. (66), Litoměřicko