S dcerou nemáme moc dobré vztahy. Vyčítala jsem jí, že plně nerozvinula svůj potenciál, a ona se mi za to odvděčila tím, že si za mě našla náhradu.

Moje Miluška byla už od mala ve všem moc šikovná. Vynikala ve sportu, věnovala se hudbě i kreslení a ve škole jí šly jazyky. Byla ale podle mě tak trochu flink, který si neváží svých talentů. Co by někdo dal třeba jen za jeden z těch, které má ona.

Možná hodně, ale ona je nikdy plně nevyužívala. Trochu hrála na klavír, trochu na kytaru, trochu tenis, trochu volejbal, trochu toho a trochu tamtoho. A mně to vždycky dost vadilo.

Proč si nevybere jednu věc, které by se věnovala pořádně? Jako malou jsem ji mohla peskovat, ale jak dospěla, už to nešlo. Bylo mi to tak jenom líto a dávala jsem to najevo.

Vyloženě nadané dítě

Vysokou školu také nedodělala, a to se dostala na práva! Vydržela tam jen dva roky. „Vůbec mě to nezajímá. Ta škola není nic pro mě! Vystudujte si ji sami, když ji tak obdivujete,“ sdělila nám s manželem, a bylo.

Celé její dětství a dospívání ji všichni obdivovali. Na co sáhla, to jí šlo, kam přišla, tam ji chválili. Jenže jak každý, kdo něčeho dosáhl, ví, pokud chcete něco dělat na špičkové úrovni, jen šikovnost a talent nestačí.

Potřebujete píli, vytrvalost, dravost a chuť se prosadit. My jsme se ji s manželem vždy snažili ve všem podporovat a učili jsme ji cílevědomosti.

Jí tato vlastnost však zřejmě nebyla dána do vínku, v tom je Miluška bohužel po svém otci absolutní flegmatik a „pohodář“. A aby toho nebylo málo, nedávno nás dcera postavila před hotovou věc.

„Vdala jsem se!“ I když se prý vvdávat nemusela, hrozně spěchala, aby si vzala chlapa o deset let staršího. Ke všemu se s ním odstěhovala kamsi na vesnici, kde rekonstruují starou kovárnu po jeho prababičce.

Místo kariéry venkov

Ten její Josef má vystudovanou ekonomii, ale během studií se navíc vyučil kovářem. Myslím, že je v Čechách jediným kovářem s inženýrským titulem, který ale zásadně nepoužívá.

Miluška, která se po tom fiasku s právy může chlubit jen maturitou, se alespoň rozhodla, že bude dálkově studovat zahradnickou školu. Málem jsem zkolabovala, když mi to sdělila. „Mami, přestaň. Tahle škola mi dává větší smysl než nějaká práva,“ usadila mě. A tak jsem se s tím vším musela nějak smířit.

Má raději ji než mě

Je to jejich život, jak často opakují. Možná mají pravdu, ale říct někomu, že dělá něco špatně, je podle mě nutné. Také se velmi těžce smiřuji s tím, jak dcera vychází se svojí tchyní Zdenou. Ano, přiznávám se, že na ni žárlím.

S mužem máme jen Milušku a já si tak jako každá máma vždy přála mít s dcerou hezký a kamarádský vztah. Viděla jsem se, jak spolu nakupujeme oblečení, jak si povídáme o prvních láskách, chodíme na kosmetiku nebo si zaplavat.

Proč mi nevěří?

Dceru nic takového ale nebaví a nezajímá, natož aby se mi někdy svěřovala. Zdeně se ale svěřuje, a dokonce si od ní nechává i radit! Už několikrát se jen tak mimochodem zmínila.

Z dcery navíc vypadlo, že byly s tchyní ve městě nakupovat látky na závěsy, a dokonce si koupily i nějaké látky na oblečení. Myslím, že Miluška s matkou svého muže tráví víc času než s ním samotným.

Zdena ji totiž učí spoustu věcí, které se hodí především k životu na venkově, a to já neumím. Učí ji šít a také péci, a to já nikdy dělat nechtěla.

Úspěch jsem si vydřela

Jako vědecká pracovnice jsem své práci věnovala všechen svůj volný čas, abych to někam dotáhla. Ale také jsem ve své práci vysoce ceněná. Je mi líto, že to dcera nechápe. A je mi líto, že věci, které jsem s ní toužila prožívat, si teď vychutnává jiná žena.

Zdena je srdečná a veselá. Celý život byla v domácnosti a starala se o svou velkou rodinu a hospodářství, o tři syny a nyní i čtyři vnoučata od Josefových mladších bratrů. Nevím, proč si tolik oblíbila právě mou dceru, a ne ostatní snachy.

Myslím, že musí jako matka vnímat, jak se cítím, když si na rodinné oslavě s mou dcerou stále cosi špitají a já sedím kdesi opodál jako kůl v plotě. Zdá se mi to vůči mé osobě dosti necitlivé a možná i trochu neslušné.

Dělají mi to naschvál?

Domnívám se, že Zdena musí chápat, že když mi dá dcera k narozeninám neosobní kytku a bonboniéru, a ona dostane mou dcerou malovaný hedvábný šátek, je mi to líto.

A takových „drobných“ bolestí jsem již zažila mnoho. Snad mi dcera bude jednou půjčovat alespoň vnoučata. Nebo bude Zdena lepší i jako babička?

Monika S. (61), Praha