Ten, kdo nahlédne do prostoru mezi dvěma světy, pocítí velké usmíření. Když získáme jistotu, že naše duše přetrvá, smrti se už nebojíme!

Stalo se to před necelými sedmi lety. Měla jsem dlouhou dobu velké bolesti v oblasti žlučníku, které mě nakonec přiměly k návštěvě doktora. Vyšetření ukázala, že mám zánět žlučníku. Zkoušela jsem nejprve dietu, ale nepomohlo mi to.

Nakonec mi lékař doporučil operaci. Tvrdil, že se jedná o banální zákrok a že prý nemusím být žádné obavy. Přesto jsem měla strach.

Měla jsem zlé tušení

Ještě nikdy předtím jsem v nemocnici dlouhodobě nebyla. Všichni moji blízcí i přátelé mě utěšovali, že se nemám čeho bát. Já jsem se ale stejně na ten zákrok připravovala, když to přeženu, tak trochu jako na smrt.

Ochromil mě strach

Četla jsem o různých případech, kdy se i zdánlivě snadná operace změnila v drama a boj o život. Možná jsem měla i nějakou předtuchu nebo mě prostě jen varovala intuice.

Ztratila jsem vědomí

Operace samotná sice proběhla bez problémů a já se po ní v pořádku probudila k vědomí, ale následující noc se dostavily nečekané komplikace. Cítila jsem se hrozně špatně a v tu chvíli jsem si opravdu myslela, že umírám.

Mrzelo mě, že se nestačím rozloučit s těmi, které jsem milovala. To byla moje poslední myšlenka předtím, než jsem ztratila vědomí.

Obklopilo mě silné bílé světlo

Později jsem se dozvěděla, že jsem prožila klinickou smrt. Znala jsem různé příběhy lidí, kteří měli podobnou zkušenost a popisovali svůj vstup do jiného světa. Dlouhý tunel, na jehož konci je světlo a vítání ze strany těch, kteří zemřeli před námi.

Já si na žádný tunel nevzpomínám, ale skutečně si pamatuji silné bílé světlo, díky kterému jsem si znovu začala uvědomovat samu sebe. Necítila jsem ale své tělo, to zůstalo někde mimo mě. Pochopila jsem, že jsem se ocitla v nebi.

Rozhovor s maminkou

Bylo to tam moc krásné. První tvář, kterou jsem spatřila, byla mojí milované maminky. Ta umřela, když mi bylo dvacet let. Dva roky bojovala s rakovinou, ale bohužel svůj boj s krutou nemocí nakonec prohrála. Pocítila jsem obrovské štěstí, že ji znovu vidím.

Slyšela jsem, jak mi říká, že je na mě pyšná, co jsem v životě dokázala, a že mě moc miluje.

Ztratila se v záplavě světla

Zeptala jsem se jí, jestli teď, když jsem zemřela, budeme zase spolu. Usmála se a odpověděla mi, že můj čas ještě nepřišel. Chtěla jsem k ní přistoupit blíž a pohladit ji nebo ji i obejmout, ale v záplavě dalšího světla jsem ji ztratila z dohledu.

Přítelkyně z dětství

Z bílé záře se náhle vynořila další postava. Hned jsem ji poznala. Byla to Marcela, moje nejlepší kamarádka z dětství. Společně jsme chodily na základní školu i na gymnázium, ale ona se potom vdala za cizince a odstěhovala se pryč.

Zůstaly jsme sice v kontaktu, ale už jsme se nevídaly – až jsem se jednoho dne dozvěděla smutnou zprávu: Marcela se utopila v moři.

Slova útěchy

Hodně jsem to tenkrát oplakala. Ten pocit, že už se nikdy neuvidíme a nebudeme spolu mluvit, byl strašný. Teď tady najednou stála přede mnou tak, jak jsem si ji pamatovala. Řekla mi, že ví, jak jsem na ni často myslela a byla jsem kvůli ní smutná.

Utěšovala mě, že smrt nebolí a že se v nebi cítí dobře. Potom zmizela i ona, stejně jako předtím maminka. Čekalo mě ještě jedno setkání, a sice s dědečkem z tátovy strany, na kterého jsem měla z dětství hodně hezkých vzpomínek.

Dědečkova usměvavá tvář

Zákeřná nemoc ho však zabila, když mi bylo pouhých deset let. Tehdy to bylo vlastně moje první setkání se smrtí. Jeho odchod jsem nesla velmi těžce, moc se mi po něm stýskalo a brečela jsem několik měsíců. Nyní jsem se dívala do jeho vlídné, usměvavé tváře.

Najednou mě obklopila tma

Usmíval se, jako všichni v nebi. Vnímala jsem příjemné teplo a energii, která vycházela z jeho zářícího bílého těla. Pak jsem ještě spatřila i další lidi ze své minulosti.

Chtěla jsem si s nimi ještě povídat, zeptat se jich na spoustu věcí, ale nějaká síla mě začala táhnout z toho světa pryč. Všechno znovu ztmavlo a já jsem přestala vnímat.

Všichni moji blízcí byli u mě

Probrala jsem se na nemocničním lůžku. V první chvíli mi bylo strašně líto, že už nejsem v nebi. Pak mi ale začalo pomalu docházet, že se lékařům podařilo mě zachránit. V mém pokoji stáli ti, které mám tak moc ráda:

manžel, obě děti, sestra se švagrem i můj otec. Byla jsem vysílená a nemohla jsem mluvit. Cítila jsem se ale hrozně šťastná.

Smrt ještě neznamená konec

Později, když už se mi udělalo lépe, jsem přemýšlela, zda mám o svém podivném zážitku někomu říct. Nakonec jsem se odhodlala a pověděla jsem o něm alespoň manželovi. I když to neřekl přímo, bylo na něm vidět, že mi příliš nevěří. Ale mně to nevadilo.

To, co jsem prožila, bylo překrásné a přesvědčilo mě to o tom, že smrtí náš život ještě zdaleka nekončí.

Petra D. (59), České Budějovice