Ten černý pták se objevil zničehonic na okenním parapetu. Jako kdyby věděl, že se můj manžel chystá odejít na věčnost.
S mým manželem Hynkem nebylo jednoduché žít. Kdybych neměla vesnickou výchovu, kdy nám maminky kladly na srdce, že žena musí všechno zamést pod svou sukni, určitě bych se svým chotěm nevydržela.
Nebyl vůbec oblíbený
Byl to výbušný cholerik, který nešel nikdy daleko pro ránu, hodně pil a pak dělal samé problémy. Pral se, a nebylo to jednou, co skončil až před soudem. Celá moje rodina ho nesnášela a přátele ho také v lásce neměli. Děti od nás odešly v osmnácti. Já jsem však svého muže nikdy nedokázala opustit.
Tragická láska
Můj Vilém měl údajně v mládí velkou lásku, která zemřela. Tragicky. Jmenovala se Baruška a on o ní básnil celý svůj život. To, že pije a je zlý, za to prý může jen a jen to, že je tolik nešťastný. Výmluv měl manžel vždycky dostatek.
Oblíbená báseň
Můj muž se s tou ztrátou nikdy nesmířil, a ačkoliv přečetl knih za svůj život opravdu hodně málo, nejspíš z tohoto důvodu ho okouzlila slavná báseň Havran od Edgara Allana Poea. Naučil se ji zpaměti, a pak díky naší dceři i anglicky.
S láskou o něj pečoval
Vůbec tu řeč neuměl, takže to blábolil svou podivnou angličtinou. Zejména když se napil. Ani jsem se nedivila, když si jednou přinesl havrana domů.
Celý rozjařený, nikdy jsem ho tak radostného nezažila, mi líčil, že ho našel zraněného na staveništi, kde pracoval. Pojmenoval ho Edgar a ani o děti se nestaral tak, jako o něj. Naučil ho říkat: Bára a nevermore!
Těžce onemocněl
Když se havran zmátořil ze svého zranění, tak odletěl. Manžel truchlil dva týdny a musel si vzít dovolenou, protože za tu dobu nevystřízlivěl. Od té chvíle to s ním šlo z kopce. Ještě ten rok na podzim onemocněl.
Zmítal se v horečkách, dostával záchvaty kašle, ale doktora zavolat nechtěl. V noci jsem seděla u jeho postele a přemýšlela, jestli volat záchranku, nebo ne. Manžel sípal a chvílemi se mi zdálo, že nedýchá.
Odešli spolu?
Najednou se ozvalo ťukání na okno. Vyhlédla jsem a koukám, že na parapetu sedí havran. Otevřela jsem okno. To bude manžel šťastný! „Edgare! Jsi to ty?“ vítala jsem opeřence doma. Pták seskočil na podlahu a kráčel k posteli mého muže.
S podivnou předtuchou a mrazením v zádech jsem spěchala za ním. Na posteli ležel můj muž – chladný, bledý a bez dechu. Chopila jsem se telefonu. Tu noc jsem viděla Edgara naposledy. Než přijela sanitka, havran zmizel.
Věra H. (70), Jablonec nad Nisou
