Byl pochmurný podzim a přesně taková byla i má nálada. Měla jsem za sebou čerstvý rozchod a jedinou mou radostí zůstal můj pes. Potom jsem ale v parku potkala toho pána…
Nezbývalo mi nic jiného než jít s Andym ven sama, mermomocí vyžadoval venčení. Vydala jsem se na obvyklou venčící trasu, kterou jsme vždy absolvovali i s Honzou, tím pro mě byl náš nedávný rozchod ještě bolestnější. Bylo pochmurné podzimní ráno.
Andy pobíhal s klacíkem v tlamě, vždy na mě počkal, až se smutně dovleču k němu, zřejmě i jemu muselo být divné, co se to se mnou děje. Najednou mě předešel starší muž. Se širokým úsměvem mě pozdravil, řekl: „To máme dneska krásný den!“ a svižně pokračoval dál do kopce.
Pomalu jsem s Andym došla k vyhlídce na kopci a rozhlédla se. Byl z ní pěkný výhled do údolí. Najednou jsem spatřila toho muže, který nás předešel. Seděl na kameni a svačil.
Zamával na mě. „Copak mladá paní? Tak krásný den a vy jste tak smutná,“ řekl. Sama nevím, proč jsem se tomu cizímu člověku začala svěřovat, že jsem se rozešla po letech s tím, který mě zklamal.
Jeho dobrá nálada
Asi jsem se potřebovala vypovídat. „Nesmutněte a přijďte mezi nás turisty. Příští týden bude výšlap, můžete vzít sebou i toho vašeho parťáka,“ kývl směrem k Andymu.
„Možná to zkusím, chodím ráda,“ odpověděla jsem a muž, který se představil jako Petr, mi řekl, kde bude sraz a kam se půjde. Alespoň, že mě díky té jeho dobré náladě přešla ta má pohřební. „Jít s těmi turisty bych mohla,“ řekla jsem si v duchu.
Ne, že bych tam šla kvůli Petrovi, věkem by mohl být mým otcem, ale abych byla mezi lidmi. Všechny mé kamarádky byly totiž (šťastně) vdané. Když jsem v sobotu dorazila na místo i s Andym, Petr se hned ke mně hlásil.
Společný výšlap
A za chvíli k němu přišel muž v mém věku, již první pohled prozradil, že je to jeho syn. Petr nás představil. „Tak tohle je paní Smutná,“ řekl schválně, ačkoli se jmenuji jinak. „Jitka,“ pronesla jsem.
Tak to je dobře, že už nejste paní Smutná, doufám, že z výšlapu budete odcházet jako Veselá.
S tím vaším psím parťákem běžte raději kratší trasu, já půjdu tu delší. „Michale, ty půjdeš asi také kratší, že?“ prohlásil a vzdálil se s jinou skupinou. Hezky jsme si s Michalem celou cestu povídali a zjistili, že máme hodně společného.
Tento výšlap rozhodně nebyl poslední. A že jich bylo!
Andy s námi už nechodí, před lety nám zemřel. A my s Michalem jdeme turistické trasy i společně životem dál již patnáctým rokem. Na ten pochmurný podzimní den, kdy jsem potkala svého budoucího tchána, nikdy nezapomenu. Díky němu jsem poznala svého báječného manžela.
Jitka (60), Jeseníky