Celý život jsem se zdráhala řídit auto, až mě rodinné problémy donutily postavit se svému strachu.
Patřím mezi ty ženy, které se nechávají autem vozit. Řidičský průkaz ale mám už od svých devatenácti let. Po maturitě jsem totiž nastoupila do zaměstnání k policii na oddělení, kde se vyráběly řidičské průkazy.
Tam jsem dostala příležitost si udělat řidičské oprávnění za velmi příznivých finančních podmínek, a tak nešlo nechytnout příležitost za pačesy. Můj otec se tehdy tomu smál, až se za břicho popadal, a pak se pokřižoval navzdory tomu, že byl ateista:
„Ty budeš řídit auto? Pánbůh s námi a zlé pryč!“ okomentoval to. Sebekriticky jsem si přiznávala, že má tatínek pravdu, ale doufala jsem, že se někdy v životě stane zázrak. Ten se skutečně stal – ale až za padesát let…
Ani do garáže
Testy nebyly problém, problém byly jízdy, ale s přimhouřením obou očí a tím, že jsem odpřisáhla, že budu jezdit jen po okrskách v neděli dopoledne, jsem řidičák dostala.
Pak jsem se jednou hrdě pokusila na chalupě rodičů vjet do vrat a zajet do garáže a vzala jsem sebou kus plotu. Otec řval na celou vesnici tak, že se spustil alarm v místním konzumu, a já dostala zákaz přiblížit se ke garáži. Už nikdy více jsem se řídit auto nepokusila.
Sedni za volant!
Můj muž byl skvělý řidič, já se nechala slastně vozit a doufala, že to tak už navždy zůstane. Jenže pak přišla encefalitida, kterou manžel dostal od klíštěte. Po ní následovaly urputné bolesti hlavy a Vláďa se najednou necítil na to sednout za volant.
Musel nás vozit na chalupu a na nákupy střídavě syn nebo dcera. A ty to dlouho nebavilo. Matko, sedni za volat! Strach byl velký. Raději jsme pronajali byt ve městě a přestěhovali se na chalupu napořád. Já chodila do vsi na nákup s kárkou.
Jenže pak se syn dostal do finančních potíží se svou firmou a dcera se rozvedla.
Není nad trénink
A já s manželem jsme se jim snažili pomoct. Manžel si našel práci hlídače a já výpomoc v knihovně. Jenže to všechno v nedalekém městě. A to rozhodlo. Musela jsem překonat svůj strach. Syn se mnou absolvoval jízdy po okolí a pak do městečka.
Třásla jsem se strachy. Člověk se ale nejspíš dokáže naučit všechno. Dnes jezdím klidně, a dokonce ráda − i na výlety po okrese. Na dálnici si ale stále netroufnu, ale jak říká můj syn, i to určitě jednou přijde. Jistě už brzy!
Jarka (66), Liberecko