Proč při sobě stát i ve zlém za každou cenu?

Total
1
Shares

Chce se mi těžko věřit vzpomínkám. Prožili jsme si s bratrem peklo. A nejhůře na tom byla matka. Přesto jsem našla v sobě sílu odpustit.

Násilí a strach, to bylo mé dětství. Otec musel mít vše pod kontrolou a jakmile bylo něco jinak, přišel krutý trest. Maminka byla plná modřin a bratr se neučil moc dobře. Pamatuji si, jak nad ním otec stál, v ruce držel jeho žákovskou knížku a pravítkem bratra bil přes záda. Nejhůř na tom byla maminka.

Strach o mámu

Často jsem byla svědkem toho, když táta maminku škrtil. A stačilo jen, aby se něco nepovedlo jemu. Schytal to pak ten, kdo mu byl nejblíž. Já jsem byla odmalička tichá a zakřiknutá. Dělala jsem automaticky vše tak, jak se ode mě žádalo. Ve škole jsem se učila na výbornou a ani jinde neměla problémy.

Byla jsem proto tatínkova hodná holčička. Celé dětství jsem ale prožívala neskutečný strach o mámu. Bála jsem se, že ji táta zabije. Častokrát mne v noci ze spaní vzbudil maminčin pláč a křik, kolikrát jsem ji viděla s krvavým šrámem nebo fialovými modřinami na krku. Nikomu jsem o tom nic neřekla.

Konečně je líp

Když mi bylo deset, naši se konečně rozvedli. Děti si rozdělili a já zůstala s matkou. Krátce nato začaly mé psychické problémy. Bála jsem se mužů a nevěřila nikomu, ani sama sobě. Celý život jsem se léčila a učila se fungovat v normální společnosti.

V naprosté pohodě už však asi nikdy nebudu, stejně jako můj bratr. Až donedávna jsem si nedovedla představit, že svému otci vůbec kdy odpustím. Pak jsem se ale rozhodla a pozvala ho na oslavu svých padesátin.

Vždyť už mu bude pětaosmdesát, je těžce nemocný a možná svých činů lituje, říkala jsem si. Pochopila jsem, že pokud mu neodpustím, nemohu se ve svém životě posunout dál. A jsem moc ráda, že otec na oslavu přišel. Moc jsme si toho sice neřekli, ale já se teď cítím líp. Jsem totiž na sebe teď hrdá!

Marta (59), Plzeň

Také se vám může líbit