Když mě kamarádi vzali na hřbitov, zažila jsem něco děsivého. Cítila jsem cizí myšlenky a kdysi zlomená ruka mě znovu silně bolela.
Když mi kamarádi přislíbili nezapomenutelný zážitek, netušila jsem, jak moc silné to bude. Vzali mě na hřbitov, kde jsem zažila podivnou věc. Vyloženě jsem cítila cizí entitu a také to, jak se mě duchové snaží potrápit.
Výlet na hřbitov
Byli jsme parta čtyř kamarádů a pořád jsme něco vymýšleli. Dva z nás věřili v existenci duchů a že zemřelí přebývají mezi námi. A aby to potvrdili, vzali nás s Lenkou na jeden neznámý hřbitov. „Nelekej se, možná ucítíš něco, co tě vyděsí.
Stačí vydržet a nic se ti nestane,“ dával mi Ondřej pokyny, jak se chovat. Běhal mi z toho mráz po zádech.
Byla stále větší zima
Když přišel den, kdy jsme měli na hřbitov vyrazit, nemohla jsem se dočkat. Bylo důležité, abychom tam jeli za tmy. Zvláštní bylo, že jsem na sobě cítila změny, už když jsme vystupovali z auta.
Čím víc jsme se přibližovali k bráně hřbitova, tím větší zima mi byla. Už to mě velmi překvapilo.
„Nezapomeň, že musíš být v klidu. Nesmíš utíkat, mohla by sis vzít ducha s sebou. A to by nebylo dobré,“ radil mi Ondra. Procházeli jsme mezi hroby a já se snažila rychle číst jména na náhrobcích.
U jednoho hrobu jsem se zastavila a sama jsem vlastně nevěděla proč. Někdo z něj šeptal, abych zůstala.
Tak jsem stála a vnímala energii, která z něj proudila. Poté mě začala bolet ruka, kterou jsem kdysi měla dvakrát zlomenou. Byla to přesně ta bolest, jako když ke zlomenině došlo. Ondra si všiml, že se něco děje. „Zůstaň v klidu,“ zašeptal mi.
„Duch teď hledá tvoje slabiny. Vydrž.“ A já skutečně dál nehnutě stála.
Cizí myšlenky
Když mi začaly vlasy poletovat vzduchem, už jsem měla vážně strach. Něco jsem kolem sebe cítila, ale mátlo mě, že to nevidím. Zavřela jsem oči, aniž bych sama chtěla. V ten moment jsem cítila, jako kdyby do mě někdo vstoupil.
Hlavou se mi začaly honit myšlenky, které ale nebyly moje. Jako kdyby byl někdo v mojí hlavě. Už jsem chtěla zařvat dost, když mi zapípal telefon, že mu dochází baterie. Podle Ondřeje ten zvuk vylekal ducha natolik, že ze mě odešel.
Velká únava
Přepadla mě slabost a skácela jsem se k zemi. Připadala jsem si najednou tak vyčerpaná. Nohy mě sotva nesly. Ondra mě dovedl k autu, kde jsem si sedla. „Tak to bylo něco,“ špitla jsem.
„Teď snad už i ty budeš věřit, že duchové existují,“ neodpustil si poznámku. Během čekání na ostatní jsem pozorovala nebe.
Nad hřbitovem se vyměnila paleta barev. Bylo to něco neskutečného. Když jsem dorazila domů, spala jsem v kuse snad šestnáct hodin. Ten zážitek mě přesvědčil, že duchové skutečně existují. Mám teď ke hřbitovům mnohem větší úctu. Neumím si představit, co se stane, když člověk rozzlobí jejich obyvatele.
Simona K. (47), severní Čechy