Náš poklidný život zničila tragická událost. Stačila k tomu jedna jediná vteřina. Osud tomu chtěl, že jsme byli ve špatný okamžik na špatném místě.

Ošetřovatelka třese mým ramenem. „Budete jíst? Ani jste se toho nedotkla, už je to studené. Odnesu to. Ano?“ Skoro ji nevnímám. Sedím na své židli u postele a snažím se nemyslet. Snažím se nebýt.

Kdyby snacha byla přišla domů tak, jak říkala, už bych to měla všechno za sebou.

Už bych měla konečně pokoj. Pokoj od té strašlivé, nikdy nekončící boleti. Od těch dotírajících myšlenek. Od všeho a od všech. Jenže Klára přišla dřív. Měla jsem to promyšlené. Vzala jsem si pár prášků na uklidnění a pak si lehla do vany plné teplé vody.

Bylo to příjemné. Když jsem vzala nůž do ruky a řízla, vůbec to nebolelo.

Byl to přece moc dobrý plán

Začalo se mi chtít spát a já si už představovala, jak se setkám se synem. Tedy možná. To jsem nevěděla jistě, jestli po smrti ještě něco existuje. Ale najednou jsem uslyšela hrozný křik. Někdo mě tahal z vody, ovazoval ruce. Pak jsem omdlela. Rozhostila se naprostá tma a ticho.

Tvrdé probuzení

Probrala jsem se až v nemocnici. U postele stála vyděšená snacha. „Mami, cos to udělala? My tě přece potřebujeme. Co děti? Co by s námi bylo?“ Byla ubrečená a myslela to upřímně.

Vždy jsme se měly celkem rády, i v době, kdy tu ještě byl Patrik, můj syn a její manžel. Teď jsme si však byly ještě mnohem bližší. Teď, po té tragédii.

Uvědomila jsem si konečně, co jsem udělala. Chtěla jsem odejít ze světa a je tu nechat. Připravit vnoučata ještě o babičku, když už přišla o tátu. Jenže já bez syna dál žít nechci. Syn byl moje štěstíčko od samého narození.

Plánovali jsme tehdy s manželem velkou rodinu a náš prvorozený Patrik byl jen začátek.

Pak ale poprvé krutě do mého života zasáhl osud. Manžel byl profesionální řidič a tragicky zahynul při jedné hromadné nehodě na dálnici. Čekala jsem tehdy naše druhé dítě. Bohužel jsem o ně přišla. Neunesla jsem to psychicky. Ale musela jsem žít dál.

Dělal mi jen radost

Středobodem mého života se stal Patrik. A ten to dobře věděl. Snažil se mi dělat jen radost. Dobře se učil, se vším mi pomáhal. Toleroval i nového přítele, kterého jsem si po několik letech našla. Vystudoval a začal slušně vydělávat. To už jsem zase byla sama.

Nějak mi ti chlapi nebyli souzeni. Patrik si našel Kláru, prima děvče, a brzy se vzali. Patrik se rozhodl a Klára s tím souhlasila, že si mě vezmou k sobě. Nakonec čekali miminko a babička se bude moc hodit.

Klára je lékařka a chtěla ve své práci pokud možno plynule pokračovat i s dětmi.

Byly to opravdu krásné roky

Díky svému synovi jsem tehdy zažívala moc krásný a šťastný život. Měli postupně tři děti, jak schůdky, a já odešla do předčasného důchodu a stala se babičkou na plný úvazek. Byla jsem spokojená.

Konečně jsem měla tu velkou rodinu, po které jsem kdysi s mým manželem tak toužila. Užívala jsem si to. Naše rodina byl pevně semknutý celek, který nemohlo nic ohrozit. Jenže bohužel nic netrvá věčně. I naše štěstí tak zákonitě jednoho dne skončilo. A to velmi nečekaně.

Šli jsme na procházku

Ten den se už brzy stmívalo. Byl prosinec, chvíli před Vánocemi. Náš malý pejsek Haryk potřeboval vyvenčit. Vzala jsem z věšáku vodítko. „Počkej, mami, půjdu s tebou,“ ozval se syn, který nedávno přišel z práce, a zvedl se z pohovky.

Byla jsem ráda. Jednak to byla dobrá příležitost trochu si popovídat. A pak, nerada jsem chodila ve tmě po ulicích sama. Bydlíme na kraji města a mnoho lidí tu po ulicích nepobíhá. A Harik byl také nadšený, protože syna miloval.

Byl to strašný, zoufalý křik

Sníh nám křupal pod nohama, pouliční lampy matně osvětlovaly ulici před námi. Najednou jsme zaslechli zoufalý křik. Jakoby z vedlejší ulice. Přidali jsme do kroku. Ozval se znovu. Nebylo pochyb, šlo to z boční ulice.

Když jsme doběhli na roh, viděli jsme chumel těl. Někdo se tam pral a o něco přetahoval.

Nešlo ho vůbec zastavit

Najednou jedna postava padla na zem a druhá do ní neurvale kopala a přitom hrozně nadávala. Patrik na nic nečekal a rozběhl se k těm lidem. Snažil se ležící ženu bránit, jak jen mohl, a všechny rány začal schytávat za ni.

Bylo to něco strašného. Ten chlap byl násilník, který kolem sebe mlátil a kopal. Nic ho nemohlo zastavit. A já dostala šílený strach. „Patriku, uteč!“ křičela jsem zoufale. Ale marně.

Náhle se složil k zemi

Najednou se ten chlap rozpřáhl a praštil Patrika do hlavy takovou silou, že jsem se lekla, že mu ji snad urazil. Patrik se skácel k zemi. Chlap do něj ještě kopl. „Policie, policie!“ křičela jsem zoufale.

Konečně někdo v domě rozsvítil, otevřel okno a vyklonil se. „Co se děje?“ To se už ale chlap dal na útěk a já doběhla k synovi a ženě ležící na zemi.

Žena ležela na boku a naříkala. Patrik ztěžka dýchal. Vzala jsem ho do náručí. „Patričku, co je ti? „To bude dobrý, mami.“ To ještě stačil říct a zavřel oči. Seděla jsem tam na chodníku ve sněhu, Haryk vedle mě.

Vůbec jsem to nechápala

Za chvíli už tu byla policie i sanitka. Ženu naložili. A mě se snažili odtrhnout od Patrika. „Paní, prosím, vstaňte, pojďte. Je nám líto. Už se nedá nic dělat.“ Vůbec jsem to nechápala. Tvrdili mi, že je Patrik mrtvý. Jak to, jak by to bylo možné.

Mladý silný mužský. Nikomu nic neudělal, jen bránil ženu, kterou ten násilník málem přizabil.

Jenže můj syn mrtvý byl. A my tu s Klárou zůstaly samy. A co ty děti? Proč musí vyrůstat bez otce? Já jsem chtěla odejít. Ale i tu sebevraždu jsem zpackala, a teď jsem na psychiatrii. Bohužel tady mi stejně nepomohou. Už vím, že musím žít dál, i když se mi nechce.

Tereza B. (62), jižní Čechy