Tu noc byl Jiří v šoku. S tak hrozným zážitkem a výčitkami nechtěl žít dál. jeho děsivý plán se nám ale naštěstí tehdy podařilo překazit.
Jiří měl již roky vlastní auto, do kterého se naskládalo i šest lidí. Dokonce jsme se mu smáli, že si auto vybírá podle toho, kolik má přátel. I toho osudného večera se pasoval do role taxikáře a kamarády vozil po širokém okolí. Zaslouženě se mu říkalo anděl strážný.
V půl třetí nad ránem se už notně posilněná parta cítila unavena, a tak se jelo k domovu. Při vjezdu do zatáčky na mírném vršku se jeden z kamarádů začal plést synovi do řízení, strhl mu volant a auto se převrátilo. Dokutáleli se až do pole. Když k autu dorazila policie, z auta to táhlo jako z putyky.
Kam jen zmizel?
Mysleli, že budou zachraňovat životy, ale z vozu postupně začali vylézat opilci. Vypadalo to, že jsou všichni, až na pár škrábanců, v pořádku. Tehdy jel okolo můj švagr a poznal auto našeho Jirky. Okamžitě nám zavolal, ať přijedeme, že se kluci vybourali. Dojeli jsme na místo, ale našeho syna jsme nikde neviděli.
Parta opilců začala vtipkovat, že ožralí mají vždycky štěstí. To si už ale někdo z policistů všiml, že je za stěračem vzkaz: „Nechtěl jsem je zabít, je mi to moc líto!“ Rukopis jsem bezpečně poznala. Přemýšleli jsme, kam asi syn šel.
Manžela napadl most nad přejezdem. Za chvíli tam pojede ranní vlak.
V poslední chvíli
Policisté skočili do auta a s houkačkou vyrazili. Já s manželem za nimi. Modlila jsem se, aby tam byli dříve, než vlak. Nikdy bych nevěřila, jak dokážou být minuty nekonečné.
Manžel se vřítil do zatáčky takovou rychlostí, že jsme málem skončili v poli pod srázem. Slyšeli jsme, jak vlak už houká a nezadržitelně se blíží.
Byla to velká úleva, když jsme uviděli na mostě stát tři postavy – dva policisty a našeho syna, živého a zdravého.
Božena (64), Česká Lípa