Nemohla jsem ji vystát. Byla pořád tak pozitivní, že bych jí oči vyškrábala. Nevěřila jsem jí tu její laskavost. Cítila jsem z ní faleš a přetvářku…
Pamatuji si přesně, kdy jsem ji potkala prvně. Diskutovala s příslušníky městské policie. V koutě u zdi se krčil muž bez domova, zachumlaný do spacáku. Měli by je odsunout někam, kde by nepotkávali normální lidi.
Občas mi někdo vyčte, že jsem asociální, ale já mám na tyto existence svůj názor. „Vždyť tu nikomu nevadí,“ argumentovala ta drobná žena. „Bylo by snad lepší, kdyby umrzl?“ Muži v uniformě jen pokrčili rameny. Bezdomovec se malátně zvedal ze země a balil si svou přikrývku.
Krajně podezřelá
Mladá žena odběhla do nedalekého stánku a přinesla prochladlému muži horké kafe. „To máte tolik peněz na rozdávání?“ zeptala jsem se ironicky. Žena se jen pousmála, že rozhodně naopak. Celý den mi ta ženská ležela v hlavě.
Bylo v ní něco, co mě znervózňovalo. Za dva dny jsem ji potkala v parku. Vybavovala se s nějakou babkou, co venčila své psy. Otočila jsem se se svým anglickým buldočkem na podpatku a šla opačným směrem.
Rupert se mi ale nečekaně vzepřel, musela jsem ho držet pevně na vodítku. Poté jsem si řekla, že by se mohl trochu proběhnout. Pustila jsem ho z vodítka. Rupert se ale rozběhl a zmizel mi z očí. Marně jsem ho volala.
Pila mi krev
Pobíhala jsem po parku snad hodinu. Jakýsi mladík jej viděl jít se ženou, která odpovídala popisu té bláznivé. Okamžitě jsem volala policii. Strážníci brzy dorazili.
Popsala jsem zlodějku a nezapomněla podotknout, že to je kamarádka bezdomovce, co před dvěma dny vyspával v podchodu.
„Jo, Marie?“ rozzářil se policista. „Nebojte se, za chvíli máte Ruperta zpátky.“ Nasedli do auta a za několik minut byli opravdu zpět i s mým buldočkem. „A co nějaký zápis?“ dožadovala jsem se. Ti dva ale jen zavrtěli hlavou, že není třeba. Za Marií prý běhají psi z celého okolí běžně.
To mi připadalo ještě bláznivější, než ta ženská. Pila mi krev. Zjistila jsem, že se vůbec nejmenuje Marie, jak jí všichni říkají, ale Alena, a že má dvě děti a je bez práce. A tak jsem napsala anonym na sociálku, že se o děti nestará. A čekala, co bude! Nedělo se vůbec nic.
A tak jsem psala dopisy další a na různá místa. Od té ženské se ale stížnosti přímo odrážely. Ani nevím, jak se to stalo, kdosi do mě při jednom venčení v parku vší silou strčil a vytrhl mi kabelku.
Zůstala jsem bez peněz, dokladů a mobilu, ale také bez klíčů od bytu. K tomu všemu pršelo.
Získala si i mě
Rupert kolem mě bezradně poskakoval. Najednou u mě kdosi stál. Nebylo mi příjemné, že ten, kdo se přede mnou objevil, byla ta bláznivá. Mobil neměla, ale zvedla mě na nohy.
Měla jsem něco s kotníkem, tak mě táhla k jejímu malému zahradnímu domku, který byl blízko. Tam mě přivítaly její děti a nejrůznější zvířata od kočky až po odporného osmáka. Než jsem si vyřešila svůj telefonát s policií, uvařila mi kávu.
Vyprávěli jsme si a já ji najednou chtěla mít ve své blízkosti každý den. Vyzařovalo z ní něco zvláštního. Najednou jsem chápala, proč na ni lidé i zvířata tak reagují. A proč jí říkají Marie! To jméno k ní zkrátka patřilo!
Jiřina (56), Ostrava