Byl to moc hodný chlap, ale líný jako veš. Já byla tím, kdo o všem rozhodoval. Po narození našeho dítěte jsem řekla konečně: Dost!

Když jsem byla mladá, bláznivě jsem se zamilovala do řidiče traktoru u nás na vesnici. Byl ženatý a měl tři děti. Mně to ale bylo jedno, láska je prostě slepá. Pak se moje hormony uklidnily a já celkem v pohodě dostudovala a odmaturovala.

Našla jsem si místo a podnájem v nedalekém městě. Tam jsem poznala Pepíka. Byl o sedm let starší a od svých devatenácti bydlel sám. Když dostudoval střední školu, rodiče mu řekli, že jejich povinnosti skončily a dál už je to na něm.

Pochopila jsem!

Zpočátku bydlel s několika kamarády v pronajatém bytě. Po nějaké době se přestěhoval k přítelkyni, ale vztah mu nevyšel. Když jsme se poznali, byl už pět let sám a bydlel v malé pronajaté garsonce.

Vzal mě tam až po několika měsících, hned ve dveřích jsem pochopila, proč mu to trvalo tak dlouho.

Spal na zemi na matraci, věci měl poházené po zemi, nebo zabalené v krabicích. Měl tam dvě křesla, stolek, kuchyňskou linku, ale vypadalo to tam, jako by se nastěhoval před pár dny, a ještě neměl čas si všechno vybalit.

Jsem akční

Kus místnosti zabíralo několik ohromných krabic. Když jsem se ho zeptala, co tam má, řekl mi, že si před nějakou dobou koupil skříň a postel. Ale ještě neměl čas to sestavit.

A já mu navrhla, že tu postel i skříň sestavíme spolu a že mu pomohu dát všechny věci na svá místa.

Během dvou dnů bylo hotovo. Od té chvíle jsem byla já ten tahoun určující směr. Pepík jen čekal, co budu dělat, co navrhnu, co vymyslím. Po pár měsících jsme se domluvili na společném bydlení.

Oba jsme měli slušné příjmy, nemuseli jsme se dohadovat, co kdo zaplatí. Jeli jsme napůl.

Ovšem to bylo jediné, v čem jsme se dohodli. Pepík byl neskutečně pomalý, já naopak velice akční. Každé ráno jsme vstali společně, a zatímco já se stihla umýt, obléct, udělat nám oběma snídani, on nestihl ani postavit na čaj. Já už odcházela a Pepík byl ještě celý rozčepýřený a jen na mě tupě zíral.

Večer, když jsem přišla domů dřív, automaticky jsem oběma udělala večeři, Pepík, když dorazil dřív, tak buď čekal, co přinesu já, nebo si vzal něco z lednice. Navíc nebyl schopen po sobě nic uklidit, denně jsem sbírala jeho ponožky pohozené u postele.

Na všechno sama

Nádobí po jídle nechával zásadně na stole. Všechno jsem dělala já, v binci jsem žít nechtěla. Když jsem ho požádala, jestli by třeba mohl něco udělat, řekl: „Jo, za chvíli,“ a neudělal nic.

Už mě nebavilo mu pořád všechno připomínat, připadala jsem si jak matka, která se nemůže dohodnout s líným puberťákem. A pak se narodil Honzík a v tu ránu to byla otázka času, kdy to vzdám.

Přitom byl Pepík jinak moc hodný chlap, ale jeho přístup k životu mě ničil. Dodnes chápu, proč jsem opustila svou největší lásku a zůstala raději s dítětem sama. Zbláznila bych se.

Jana (54), Brno