Před lety jsem trpěla depresemi. Byly to pro mě velmi zlé časy, bála jsem se, co se mnou bude. Nejvíc mi pomohl manžel.
Po čtyřicátých narozeninách jsem onemocněla depresemi. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Cítila jsem se tak zle, že jsem občas ani nedokázala vstát z postele. To bylo ostatně fuk, protože jsem zrovna přišla o práci.
Připadala jsem si zneuznaná, zbytečná, nedoceněná. A můj plat rodině citelně chyběl.
Syna zrovna přijali na vysokou školu, platili jsme bydlení na koleji, kupovala se spousta drahých učebnic a dalších pomůcek. Všechno táhl manžel ze svého platu, což jsem si samozřejmě vyčítala.
Samozřejmě jsem věděla, že je to velký dobrák, ale až tehdy se ukázalo, jak moc velký. Proležela jsem s uplakaným obličejem celé dny. Jediným slůvkem mi to nevyčetl. Chodil do práce, nakupoval, vařil, uklízel. Já jsem nedokázala ani pohnout rukou.
Tak smutná
A ještě mě litoval. Jednoho večera jsme seděli u krbu. Zabalil mě do deky, protože jsem se i přes teplo, které sálalo z plamenů, třásla jako osika, a řekl: „Nemůžu se dívat, jak se trápíš.
Co mám udělat, abys už nebyla tak smutná?“ To mě rozlítostnilo natolik, že jsem se rozplakala.
Pravidelně jsem chodila k psychiatrovi, brala antidepresiva, ptávala se ho, zda už je můžu vysadit, bohužel jen vrtěl hlavou. Léky mi jakžtakž pomáhaly, ale že by mi bylo do tance, to nemůžu říct. Prospívaly mi i dlouhé procházky.
S manželem jsme chodili lesem celé dny, což mě dojímalo, protože vím, že zamlada podobné vycházky srdečně nenáviděl. Ovšem teď sám připustil, že když zhluboka dýchá a dívá se do korun stromů, jimiž se prodírají sluneční paprsky, připadá si jako znovuzrozený.
O dvacet let
Přinesl mi dárek. Z krabice vyskočil roztomilý voříšek. Můj muž vysvětlil, že je to asi tak roční pejsek z útulku, kde působil podobně smutně jako já.
Manžel tedy došel k závěru, že když si pejsek a já budeme dělat vzájemně společnost, třeba nás to oba rozveselí.
Nemýlil se. Pookřála jsem, sotva jsem se na chlupáče podívala. A zvíře vypadalo víc než spokojeně, když pochopilo, že má nový domov. Pořídili jsme mu misku a pohodlný pelíšek, psí hračku si našel sám.
Najednou se vynořil z keřů na zahradě s malým žlutým míčkem a nutil nás, abychom mu jej, pokud možno neustále, házeli. Nový domov z něj udělal nejšťastnějšího psa na světě, který vyváděl takové psí kusy, že člověk nemohl být v jeho společnosti smutný.
Když jsem zaznamenala, s jakou vervou cupuje manželovy bačkory, staré a ošklivé, takže jich nebyla škoda, dostala jsem takový záchvat smíchu, až jsem omládla o dvacet let. A zdaleka nebyl poslední.
Jiřina (62), Blansko