Lásku ke koním jsem zdědila po rodičích. Milovali je srdcem i duší. Jako dítě jsem toužila po muži, který bude mít stejný životní styl. A tento sen se mi splnil.
Bydlela jsem s rodiči na rodinném statku. Měla jsem okolo sebe skvělé lidi. Jednoho slunečného odpoledne jsme se s partou přátel rozhodli uspořádat celodenní vyjížďku. Zvířata jsme osedlali a vyrazili na cestu, která měla trvat asi šest hodin.
Dlouhá doba jak pro člověka, tak pro koně, proto jsme se po pár hodinách zastavili v naší oblíbené hospůdce na něco dobrého. Místní majitel byl náš dobrý známý.
Pohlední sousedé
Na uvazišti, které patřilo většinou jen nám, byly přivázány dvě klisny. Znala jsem je, patřily sousedům. Ty, kterým klisny patřily, jsme zahlédli u velkého stolu a bez větších okolků jsme zamířili přímo k nim.
Lukáš a Libor byli bratři a podle mého úsudku spadali do kategorie hezkých, příjemných mužů, za kterými se otočí nejedna dívka. Určitá chemie mě táhla spíš k Liborovi, o dva roky staršímu brunetovi s modrýma očima a pevným tělem.
Když jsem položila na stůl sklenici s vodou, zvedl oči od mapy, ve které zrovna něco hledal, a usmál se.
„Rád tě vidím. Už to bude docela dlouho, co jsme se potkali na rodeu, viď?“ Zalila mě vlna štěstí. „Myslím, že dva roky,“ usmála jsem se a posadila se.
Povídali jsme si asi hodinu, načež se kluci sebrali, že musí ještě někam zajet, a s rychlým pokývnutím hlav se rozloučili.
Celý večer jsem na něj myslela
Večer, když jsem ležela v posteli, jsem na Libora nemohla přestat myslet. Představovala jsem si ho, jak sjíždí stráně, na hlavě kovbojský klobouk, kolem pasu kostkovanou košili. Další scénáře jsem si zakázala, jinak bych se vůbec nevyspala.
Chvíli před tím, než mě pohltil příjemný spánek, mi došla absurdnost celého mého přemýšlení. Vždyť se po mně ani nedíval. Jak si můžu myslet, že by o mě měl zájem. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli nemá přítelkyni.
Vymyslela jsem plán
Druhý den jsem se vzbudila rozhodnutá. Jsem holka od rány, a co jsem si za svůj život nevybojovala, to jsem neměla. Proč by mělo být tohle výjimkou?
Řekla jsem si, že půjdu štěstí naproti, a tak jsem zorganizovala další vyjížďku na koních, která končila opět v naší oblíbené hospůdce.
V onen den jsem si s přípravami dala víc záležet. Jakmile jsem osedlala svého hřebečka, vběhla jsem do koupelny, učesala se a dokonce i trošku nalíčila. Při rychlém pohledu do zrcadla jsem musela i já uznat, že mi to sluší víc než obvykle.
Spustil se liják
Když jsem kráčela s vínem v ruce mezi stoly, děkovala jsem bohu, že jsem přípravy nepodcenila. Seděl tam, na stejném místě jako posledně, a zdálky se na mě smál. Zamířila jsem k němu, když mi na klobouk spadla první kapka.
„Asi bude pršet,“ zamračil se a podíval se k nebi. „To by nám tak scházelo,“ zabručela jsem a sedla si vedle něj. Do deseti minut se však rozpršelo a lilo jako z konve.
Požádal mě o pomoc
Protože jsme museli oba hlídat uvázané koně, aby se nám nesplašili, nemohli jsme bouřku přečkat schovaní v hospůdce. Místo toho jsme se na sebe tiskli pod malým přístřeškem spolu s našimi zvířaty.
Když přestalo pršet, rozloučili jsme se a rozjeli se do svých domovů. Myšlenky na něho jsem zahnala hodně daleko a snažila se spíš soustředit na tvrdou práci. Za týden mi však zazvonil telefon. „Ahoj, Evo, plánuji přípravu rodea u nás na statku. Nechtěla bys mi s tím pomoct?“
Byli jsme stále spolu
Souhlasila jsem ve vteřině. Představa, že spolu budeme denně v kontaktu, byla slastná. Domluvili jsme si schůzku v naší hospůdce, na které probereme vše potřebné. Celková organizace události nám zabrala téměř měsíc.
Scházeli jsme se dost intenzivně a já cítila, že se náš vztah mění. Známost přerostla v kamarádství a pak mi Libor volal i kvůli věcem, které by zvládl rozhodnout sám.
Vydařená akce
Po pár týdnech konečně přišla ta dlouho očekávaná událost. Hosté i jezdci se začali sjíždět už dopoledne. Vše bylo perfektně přichystané. Rodeo proběhlo, jak mělo. Byl to zábavný, uvolněný den.
Připadala jsem si jako ve snu! „Jsi šikovná, vidíš, jak jsi to celé zvládla,“ ozval se za mnou hlas a já se za ním okamžitě otočila. Libor mi podával sklenici vína a šibalsky po mně pomrkával.
Vytoužený polibek
„Jak já? Je to přece naše dílo.“ „To máš pravdu,“ opáčil a pak dodal. „Nechceš si se mnou zatančit?“ S úsměvem jsem se mu zavěsila do objetí a přitiskla se k němu. V tu chvíli se ode mě Libor maličko odtáhl a upřeně se na mě zadíval. „Jsi tak krásná.
Nevěřil bych, že se takhle sblížíme, ale už bych si to nedokázal představit jinak,“ zašeptal.
Pak mi vzal hlavu do dlaní a dlouze mě políbil. Od toho dne uplynulo už více než třicet let. S Liborem jsme se vzali, převzali jsme po mých rodičích statek, na kterém pracujeme jako tým. Je mým splněným snem!
Eva K. (54), Mikulov