Dělala jsem to opravdu v dobré víře. Bála jsem se především o dceru a měla strach z jejího otce. To ale asi není ta správná omluva.
Dcera mi přinesla ohřátý oběd a postavila ho přede mě na stůl. Nemám hlad a ani chuť. Proč jíst? Nic už nemá smysl a mně se nechce ani žít. Deprese mě přepadá po každé další chemoterapii. Ještě před dvěma roky bych takto vůbec neuvažovala.
Byla jsem plná chuti do života, zvládala spoustu věcí a cítila se šťastně. Všichni mě chválili a říkali, že mě budou muset jednou zastřelit. A pak se celý ten můj krásný svět sesypal. Stačila k tomu malá bílá obálka ve schránce.
Byla to nečekaná zpráva
Moje dcera Andrea, která u mě doma ještě tehdy bydlela, přinesla poštu ze schránky. Podala mi obálku adresovanou mně. ,Kdo ještě dneska píše dopisy?‘ problesklo mi hlavou. Pak jsem ale rychle pochopila, že se jedná o parte.
Čekala jsem jméno někoho ze spolužáků, už nejsme nejmladší a už se kácí v našem lese, jak se trefně říká. Nebo snad někdo z toho mála příbuzných, co mi zbyli? Ale bylo to to jediné, co jsem vůbec nečekala. Parte mi sdělovalo, že po těžké nemoci zemřel Jirka. Můj Jirka!
Nemohla jsem se vůbec utišit
Vyhrkly mi slzy a já se naprosto nekontrolovatelně a nahlas rozbrečela. Najednou se mi jako lavina vracely všechny vzpomínky. Ty krásné, ale i ty ošklivé. Jirka byl můj první kluk, moje první opravdová láska.
Bylo nám krásných -náct a snili jsme s otevřenýma očima. Plánovali jsme společné cestování, rodinu, baráček někde na venkově. Ale první lásky nebývají většinou ty poslední. Jirka na vysoké škole potkal někoho jiného a rozešel se se mnou.
Zlomilo mi to málem srdce
Vzpamatovávala jsem se z toho hodně dlouho. Nemohla jsem pochopit, že mi něco takového vůbec dokázal udělat. Postupně jsem na něj dostávala větší a větší vztek, až se moje krásná láska přehoupla v nenávist.
Každopádně jsem od té doby v chlapy ztratila důvěru a jen tak někoho jsem si k tělu nepustila. Raději jsem byla sama, než abych si dělala zbytečné naděje s nějakým dalším podvodníkem.
Dvě zcela neobyčejné noci
A právě v té chvíli jsem čistě náhodou potkala Jirku. Vypadal pořád krásně a dost spokojeně. Hlásil se ke mně naprosto spontánně a jeho kouzlu nešlo odolat. Tak silná jsem nebyla.
Ale po první noci s ním jsem si uvědomila, že když ten náš „vztah“ nechám povstat z mrtvých, opět mě to semele.
Jirka byl evidentně šťastně ženatý a byl celý vedle ze svých dvou dcer. Jediné, co jsem nechápala, že i přesto dokázal klidně jít se mnou do hotelu a tvrdit mi, jak mu chybím.
Tentokrát jsem to byla já
Po druhém našem rande jsem mu proto řekla, že už dál pokračovat nechci. Že máme každý svůj život. Nerad, ale nakonec to pochopil. Tentokrát jsem se rozešla já s ním. A i když srdce mi říkalo trochu něco jiného, rozum mě za to pochválil.
Snažila jsem se rychle zapomenout na svou bývalou lásku. To se mi ale částečně dařilo jen do chvíle, než jsem zjistila, že čekám dítě. Byla to šílená situace.
Nikomu jsem nic neřekla
Napřed jsem nevěděla, co mám dělat. Pak jsem se ale rozhodla, že to Jirkovi neřeknu. K čemu by to bylo dobré. Možná by to rozbilo jeho rodinu, spolu bychom asi také nebyli. A alimenty? Na ty jsem tehdy úplně zapomněla. Rozhodla jsem se zůstat svobodnou matkou.
Strejda Luděk vyhrál
Narodila se mi krásná holčička Andrejka. V té době jsem potkala Luďka. Vlastně jsme se už znali delší dobu, protože to byl můj soused. Nějakou dobu žil s přítelkyní, ale nějak jim to nevyšlo.
Mezi námi to sice nebyla žádná velká láska, ale rozuměli jsme si. Tak nějak jsme si zbyli a byli z nás dobří kamarádi. A co bylo hlavní, Luděk měl moc rád moji dceru. A ta si s ním také dobře rozuměla.
Byli jsme dobrá rodina
Andrejce byly dva roky, když se Luděk rozhodl, že ji adoptuje. Ona ho už stejně za tátu považovala. Tak se z nás stala taková normální rodinka. Bez velkých emocí, ale bylo to naše pevné zázemí.
Bohužel, když se Luděk dostal do „mužských“ kritických let, usoudil, že by ještě chtěl vlastního potomka. Ovšem ne se mnou. Nebyli jsme sezdaní, tak náš rozchod byl celkem klidný. Jediný závazek, který Luďkovi zůstal, byla moje dcera.
Ta už byla skoro dospělá a velice nám oběma vyčítala, že jsme rozbili naši rodinu.
Bylo toho na mě moc
No a pak přišlo to parte, že Jiří zemřel. Andrea přirozeně nechápala, proč pro někoho, o kom ona nikdy neslyšela, tolik brečím. Nakonec ale svolila k tomu, že se mnou půjde na pohřeb.
Tehdy ale ještě nevěděla, že na poslední cestě vyprovází svého vlastního otce. Neměla jsem sílu jí tehdy něco vysvětlovat. Byla jsem úplně na dně. Vůbec jsem netušila, že mě Jirkova smrt tak sebere.
Krutá pravda
Několik měsíců po pohřbu jsem šla k lékařce na preventivní prohlídku. Něco se jí tehdy nezdálo a já absolvovala kolečko vyšetření. Závěrečná zpráva byla zdrcující. Rakovina v pokročilém stadiu. Od té doby se podrobuji intenzivní léčbě.
Je ale vůbec šance na nějaké uzdravení, nějaký posun k lepšímu? Nikdo mi nic neslibuje a já sama tomu moc nevěřím.
Chci mít čistý stůl, než odejdu
Právě proto jsem se rozhodla, že ještě než odejdu, musí moje dcera znát pravdu. Tak jsem jí vše řekla. Zdrtilo ji to. Křičela, vyčítala, brečela. Chtěla by bývala poznat tátu. Měla na to právo. Jí i Jiřímu jsem moc ublížila a napravit už to nejde.
Dcera se sice o mě stará pečlivě, ale je to, jako by mě obsluhoval robot. Tak moc bych chtěla, aby mi odpustila. Ale zatím to na to nevypadá, a mně ubývá čas.
Hana M. (61), Plzeň