Říká se, že „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“ v našem případě tohle přísloví tedy určitě platí, ale dokonce pro celý život.

Už abych měla konečně padla, říkala jsem si, zatímco můj pracovní den se dál ploužil nesnesitelně líným tempem. Pracovala jsem jako prodavačka, a jako mladá a bezdětná, jsem to pochopitelně byla já, kdo vyfasoval směnu mezi svátky. Ačkoli, stejně bych neměla lepší program.

Už to bylo půl roku, co jsem se rozešla s partnerem a nastěhovala se zpět k rodičům. Byli jsme taková ta veselá rodinka. Táta, jakožto učitel hudby, neustále něco prozpěvoval a naším bytem bez přestání zněla hudba.

Maminka, prodavačka jako já, byla snad tím nejupovídanějším člověkem na světě. A do toho s námi žila ještě zlatá, ale už nedoslýchavá babička, která se snad stokrát za den ptala: „Co povídáš?“. Když se u nás v bytě spustil tenhle šrumec, bylo to náročné.

Zvlášť o Vánocích, kdy se u nás dveře netrhly, návštěva střídala návštěvu a tatínek každý den u piana spouštěl svůj tradiční „koncert“ plný koled.

Pro někoho to může znít jako kouzelné Vánoce v rodinném kruhu, pro mě, to byl blázinec, z něhož jsem musela co nejdříve utéct. A ta chvíle nastává právě teď.

A jedeme!

Zavírám krám a vyrážím domů, kde mě za půl hodiny vyzvednou kamarádi, a vyrazíme vstříc silvestrovskému dobrodružství na horách.

„Nechceš si to ještě rozmyslet a strávit silvestr v klidu, s námi doma?“ říká mi maminka, když si v předsíni chystám poslední věci do kufru.

Z obývacího pokoje zní tátovo piano a z babiččiny ložnice televize puštěná tak nahlas, že na sebe musíme s maminkou křičet, abychom se slyšely. „V klidu? Tady?“ řeknu, a obě se zasmějeme.

V tom se rozezní zvonek, já zaklapnu kufr, políbím maminku a upaluji po schodech dolů, kde už na mě čeká auto s mými třemi nejlepšími kamarády.

„Tak jedeme,“ zvoláme, když naložíme do auta můj kufr a obrovskou tašku s jídlem. Vyrážíme na hory, kde strávíme tři krásné dny. Bude to ten nejlepší silvestr, o tom jsem byla přesvědčená. Mé nadšení ovšem ochladlo, jakmile jsme dorazili na místo.

Chalupa rodičů kamarádky Aničky nápadně připomínala tu ze slavné komedie S tebou mě baví svět.

A to bohužel nejen tím, v jak romantické přírodě ležela. Byla dobré dva kilometry vzdálená od jediné přístupné cesty, obě auta jsme tedy museli zaparkovat a celá naše osmičlenná výprava se vydala na cestu po svých.

Brodili jsme se vysokým sněhem podél lesa a každý z nás byl ověšen jako vánoční stromeček vším, co jsme sem vezli.

Lyže, boty, kufry, tašky s jídlem, tři basy s pivem i dvě kytary, jsme dovalili na místo už za úplné tmy. Chalupa ležela na naprosté samotě, nikde nebylo nic, jen les, sníh a tma jako pytli.

Kouzlo toho místa bylo ale i v něčem jiném, nebyla tu elektřina, netekla tu voda a toaletu představovala kadibudka, která stála asi deset metrů za chalupou.

Tohle bude zajímavých pár dní, blesklo mi hlavou, když jsem si sedla v kuchyni na vymrzlou lavici. „Kluci, musíte hned zatopit!“ zavelela Anička a všechno se dalo do pohybu. Asi za dvě hodiny už bylo v kuchyni příjemné teplo.

Potom kluci spustili na kytary a večer byl zachráněn. Druhý den jsme hned zrána vyrazili lyžovat.

Sjezdovka byla od chalupy vzdálená asi půl hodiny lesem, a když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že stejný nápad jako my měla snad polovina Krkonoš. Tolik lyžařů pohromadě jsem ještě neviděla. Postavili jsme se tedy do fronty a čekali, až na nás přijde řada na vlek.

Kdo je tvůj typ?

„Bylo by fajn, kdybyste to dali s Láďou dohromady,“ pošeptala mi kamarádka Anička a hlavou pokynula směrem k osmému členu naší bandy. Zase ta stará písnička. Takhle to dopadne vždy, když někam vyrazíme.

Naši partu totiž tvořily samé páry a jediná já a Láďa, jsme byli nezadaní. Než ale chodit s Láďou, to raději zůstanu nezadaná navěky.

Láďa byl tak trošku frajírek, byla s ním legrace, ale to bylo tak celé. Navíc jsem ještě stále léčila zlomené srdce po posledním zlém rozchodu. „Není to můj typ,“ řekla jsem a postupovala dál ve frontě.

„A kdo by se ti teda líbil?“ zeptala se mě Anička zrovna ve chvíli, kdy kolem nás procházel muž v červené bundě s nápisem „Horská služba ČR“.

Když nás míjel, setkali jsme se pohledem a on se ještě usmál. Ano, tak tenhle by se mi líbil, napadlo mě. To jsem ještě ale netušila, že za pár chvil se setkáme znova.

Mohla za to ta skupinka dětí, které se zběsile řítily dolů po sjezdovce, aniž by braly ohled na ostatní lyžaře.

Tak tak, že několik z nich nesrazily. Já už jsem ale takové štěstí neměla. Pohodově jsme si s Aničkou sjížděly kopec, když v tom se kolem nás vyřítilo těchhle pět malých ďáblíků. A my, ve snaze se jim vyhnout, jsme se s Aničkou srazily.

Její lyže mířila do údolí a já jsem ucítila příšernou bolest ruky. „To nevypadá dobře,“ zkonstatovala. To už kolem nás byl zbytek naší party a Láďa vyrazil pro horskou službu. Dva její členové se k nám vzápětí přiřítili na skútru.

Zlomenina

A jeden z nich byl ten, kterého jsme potkali dole. Hezký a sympatický mužský, při pohledu na něj mě i ta ruka bolela o něco méně. Tedy, dokud mi na ni nesáhl a neřekl: „To bude zlomený, slečno.“

Neúprosný verdikt, který mi rázem zkazil veškerou zbývající náladu. Ivan, jak se nám tenhle horal představil, se dokonale postaral. Scéna jako z filmu, tedy, kdyby mě tak strašně nebolela ta zpropadená ruka. Byla jsem nešťastná a naštvaná, tak jsem se na tenhle silvestr těšila…

Je to hrdina!

Zlomeninu potvrdila i doktorka ve špitále, kam mě Ivan odvezl, a dokonce na mě i celou dobu čekal. Trpělivě seděl v čekárně až do chvíle, než jsem vyšla z ordinace se sádrovou ozdobou na předloktí.

„Vidíte, jak vám to sluší!“ snažil se mě rozveselit, stejně, jako celou cestu zpět na sjezdovku.

Vyprávěl mi o všech svých minulých zraněních a já jsem po chvíli seděla a koukala na něj s otevřenou pusou. Tenhle muž není jen tak nějaký horský švihák, je to opravdový hrdina, měla jsem jasno.

Vůbec se mi s ním nechtělo loučit, s radostí jsem tedy přijala jeho pozvání na čaj do nedaleké hospody, kam za námi asi za hodinu dorazili i mí přátelé.

„Já se s vámi rozloučím,“ řekl po chvíli Ivan a zvedal se k odchodu. Ještě předtím jsem ho ale stihla pozvat, aby s námi následující den na naší chalupě oslavil silvestrovskou noc. Ruka mě bolela, mé zranění ale mělo jednu výhodu.

Na chalupě se o mě všichni starali, jako o královnu. Jen jsem seděla u kamen a v myšlenkách stále vzpomínala na toho šarmantního člena horské služby. Moc jsem si přála, ho ještě někdy vidět, ale tušila jsem, že už to asi nevyjde. Škoda.

Druhý den nikdo lyžovat nešel a všichni pojali silvestrovskou přípravu zodpovědně.

Kluci vyrazili na velký nákup a holky se daly do chystání jídla. Večer se rychle přiblížil a já jsem stále častěji nervózně nakukovala z okna. Přijde, nebo nepřijde?

„Vyhlížíš Ježíška, nebo co?“ dělal si ze mě legraci Láďa, když v tom jsem viděla, jak se k nám po lesní cestě rychle blíží světlo.

Holka z Krkonoš

„Ježíšek“ byl tady! Přiřítil se na skútru jako vítr a já jsem z něj měla radost víc než malá holka. Ivan s námi opravdu strávil celý krásný večer a byl to ten nejlepší silvestr, jaký jsem kdy zažila. I přes tu moji zlomenou ruku.

A když odbíjela půlnoc a my jsme se zapálenými prskavkami stáli ve sněhu a pozorovali ohňostroj, dali jsme si naši první, novoroční, pusu. A tak se ze mě, holky z pražských Nuslí, stala holka z pohádkových Krkonoš.

Přestěhovala jsem se za tím svým horským švihákem, který mě dělá šťastnou už tolik let.

Martina (51), Podkrkonoší