Máma a tety nade mnou naříkaly, myslely si, že se už nevdám. Ale osud za mnou poslal to auto, které mě sledovalo.
Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný jarní den, nezvykle slunečno.
Šlapala jsem po úzké asfaltce, koukala na pomalu se probouzející krajinu a cítila radost ze života, když se za mnou objevilo auto. Trochu jsem se lekla, nikde ani živáčka, do vsi zbývalo pět nebo šest kilometrů.
Ohlížela jsem se a nervózně ječela: „Co je? Co se děje?“ Chlap stáhl okýnko a volá: „Slečno, můžu vás pozvat na rande?“ Asi se zbláznil. „Prosím vás, jaká já jsem slečna, bude mi čtyřicet,“ štěkla jsem.
„A teď zmizte, nebo zavolám policii.“ Nevím však, jak bych muže zákona zavolala, o mobilu se mi tehdy ani nesnilo.
Babička s hráběmi
Vtom se objevila babička s hráběmi, doteď jsem si jí nevšimla, přiběhla jako divoženka odněkud z polí. „Okamžitě jí dej pokoj, nemravo!“ vřískala. „Nebo ti ten krám rozmlátím!“
S hráběmi se řítila na automobil. Chlap se vyděsil, přidal plyn a zmizel za zatáčkou. „Děkuji vám,“ volala jsem vděčně. „Rádo se stalo, děvenko,“ odpověděla a zmizela v poli.
Čekal za zatáčkou
Chlap i s tou svou škodovkou čekal u cedule s názvem naší vesnice. „Teď už se mě snad nebojíte,“ usmíval se. Vystoupil a letěl se mi představit. Slezla jsem z kola a také se představila.
„Máte tady bojovný lidi, ta paní mi málem rozmlátila auto,“ postěžoval si. „Já vám přitom jen chtěl ve vší slušnosti říct, že se mi líbíte a že bych vás rád pozval někam na kávu.“ Udiveně jsem kroutila hlavou. Odhadovala jsem ho tak na sedmadvacet.
„Spletl jste se, mladý muži. Jsem na vás moc stará. Bude mi čtyřicet, víte? Příště si musíte tu, kterou zvete na schůzku, lépe prohlédnout.“ Divil se, připadalo mi, že upřímně. „Vám že bude čtyřicet? No to bych nevěřil! Vy si ze mě střílíte, že jo?“
S povzdechem jsem mu ukázala občanský průkaz. Žasl. Pak rozhodl: „Koukněte, kašlem na věk. To je jen číslo. Jste kočka, já jsem taky docela kocour, no že jo? Jdeme na to rande?“
Tak se snažil, že jsem neměla srdce jej odmítnout. Navíc mu to slušelo a byl ohromně roztomilý. Cestou autem do města jsme potkali tu babičku s hráběmi, mávali jsme jí, udiveně se za námi ohlížela a kroutila hlavou.
Myslela jsem, že to bude jen románek, že to nemůže dlouho vydržet, ale do roka byla veselka. Moje máma a tety skákaly radostí, myslely si, že se nevdám a zůstanu na ocet.
Také jsem si to myslela. Avšak díky žluté škodovce, která mě cestou z práce sledovala, všechno dopadlo, jak mělo.
Romana K. (65), Třebíč
