Chodili jsme s Honzou do téže třídy, ale v podstatě jsme se ignorovali. Kdyby mi někdo řekl, že se časem sblížíme, vysmála bych se mu.
Zuřivě jsme se nenáviděli. Dnes se tomu musím smát, ale tehdy mi to směšné nepřipadalo. Jmenoval se Honza, bydlel s rodiči v naší ulici. Naše rodiny se neměly rády odnepaměti.
Nejspíš proto, že Honzovi předkové byli bohatí sedláci, zatímco naši předkové byli chudí proletáři, kterým bohatí sedláci lezli na nervy, a když se čas naplnil, snažili se přimět je vstoupit do jednotného zemědělského družstva.
Ačkoli roky letěly, tohle ještě stále nebylo zapomenuto. Naši tátové se zdravili na půl úst a v soukromí se jeden druhému posmívali. Můj táta říkal o Honzově tátovi, že na základce propadal a že celá vesnice považuje za zázrak, že se naučil číst.
S Honzou jsme se sotva pozdravili a nikdy jsme se spolu nebavili, což bylo paradoxní, protože jsme spolu chodili do třídy. Úplně jsem ho ignorovala a on mě taky.
Doma jsem o jeho rodině slýchala nepěkné věci, a protože jsem byla malá a rodiče pro mě byli téměř bozi, věřila jsem jim na slovo. Během školní docházky jsme si s Honzou řekli sotva pár slov.
O prázdninách
A to mnohdy i nedobrovolně, když nás soudružka učitelka ruského jazyka například vyvolala, abychom předvedli rozhovor, jak soudruh Novák přiletěl do Moskvy a soudruh Ivanov jej tímto městem provází. Probírala se zrovna lekce Cestujeme po Sovětském svazu.
Tvářili jsme se při tom otráveně, nešlo nám to a dostali jsme oba trojku. Jak jsme se mohli o prázdninách před devátou třídou sejít na pionýrském táboře, to dodnes nechápu. Byla to náhoda, pro mě velice neradostná.
Když jsem vystoupila z autobusu a zaznamenala, že je tu taky Honza, spadla mi brada. Sotva jsem mu odpověděla na pozdrav, ostatně téměř neslyšný. Tábor byl naštěstí docela velký a existovala naděje, že se třeba nebudeme tolik potkávat.
Jenomže znáte přece zákon schválnosti, funguje neuvěřitelně spolehlivě. A zjevně v tu dobu pracoval proti mně.
Buchtičky se šodó
Každé ráno bylo kuchařce přiděleno nějaké děvče, zpravidla z nejstaršího oddílu, které mělo za úkol být jí k ruce a vykonávat pomocné práce.
Když došlo na mě, nijak jsem se neradovala, nejsem žádná šikulka, máma mě k vaření nepouštěla a dalo se čekat, že něco pokazím. Taky že jo. Kuchařka mě nechala míchat šodó a kamsi zmizela, myslím, že cukrovala s milencem, jímž byl hlavní vedoucí.
Míchala jsem natolik neobratně, že se šodó, na které se těšil celý tábor, připálilo. Kuchařka rozhlásila, že je to moje vina. Rozpoutalo se peklo. Sneslo se na mě tolik nenávisti, že jsem se až lekla.
Buchtičky se šodó se skoro nedaly jíst, děti mi nadávaly, některé po mně buchtičky házely, jiní po mně házeli pavouky, těch jsem se bála nejvíc na světě.
Po této příšerné večeři mi kuchařka přinesla ohromný černý hrnec, v němž se nepovedený vanilkový krém vařil a připálil, ať to koukám umýt v potoce. Vlekla jsem hrnec k potoku a brečela.
Připáleniny mi připadaly neodstranitelné. Nevěděla jsem, co dělat, a cítila hořkost a zklamání. Přitom jsem se na tábor docela dost těšila.
Zbytečná slova
Drhla jsem hrnec, ale ať jsem drhla, jak drhla, vypadal stále katastrofálně. Padaly mi do něj slzy. Vtom na mě padl stín. Koukám, vidím Honzu. „Přišel ses mi posmívat?“ vyrazila jsem ze sebe. Byla to asi nejdelší věta, kterou jsem k němu kdy pronesla.
Usmál se, usedl z druhé strany k hrnci, všimla jsem si, že v ruce drží drátěný kartáč a z kapsy vytahuje přípravek na nádobí, a pomáhal mi nádobu čistit. Neřekl ani slovo. Vykulila jsem oči. Bylo to snad největší překvapení v mém životě.
Usilovně jsme pracovali a při tom mlčeli. Někdy jsem ale zvedla oči a všimla si, že se na mě dívá. Pokusila jsem se o úsměv a světe, zboř se, on se také usmál. „Díky,“ zašeptala jsem. Jen kývl hlavou.
Vlastně jsme si neřekli nic, jako by slova byla v tu chvíli zbytečná. Bylo jasné, že se z nás zčistajasna stali kamarádi. Zalil mě dosud nepoznaný pocit jakéhosi bezpečí. Bylo mi najednou dobře. Vlastně ještě líp než dobře.
Můj hrdina
To, že se z něj vyklubal tak fajn kluk, bylo pro mě nádherné překvapení. Od té doby jsem na něm mohla oči nechat. Pochopila jsem, že tohle je asi láska, přesně ta, o které se mluví v románech a básničkách, a polilo mě horko.
Dodnes si pamatuji den, kdy jsme spolu svorně čistili hrnec. Bylo to čtrnáctého srpna. Tehdy jsem se zamilovala do svého úhlavního nepřítele a samu sebe tím šokovala.
Netušila jsem, co cítí on, nic jsme si neřekli, ale bylo nabíledni, že teď najednou jsme nejméně spojenci, možná i něco víc.
Když se mi dva malí pionýři nazítří nevybíravě posmívali kvůli mému kuchařskému umění, kde se vzal, tu se vzal, byl tu můj hrdina a hodil je do kopřiv. Stal se mým ochráncem, jako rytíř v zářivé zbroji. No jako v pohádce.
Večer mi přinesl kytici lučního kvítí a beze slov mi ji předal. Byl málomluvný, musela jsem si domýšlet, co mi chce tou kytkou povědět. Ale protože několik vteřin po ní následoval polibek, můj první v životě, pochopila jsem, že to znamená, že mě má asi rád.
Tehdy jsme ještě netušili, že máme před sebou dlouhý společný život, nejspíš jsme si oba mysleli, že toto je ta první láska, kterou záhy odnese čas a přijde druhá a třetí.
Láska z mládí
Ale tak tomu nebylo. Byli jsme spřízněné duše, které se narodily, aby se setkaly a byly spolu už napořád.
Zbytek tábora proběhl jako v krásném snu, naše láska dojala kdekoho, dokonce i ta kuchařka, která mi dřív připadala nesnesitelná, se na nás dívala div ne se slzami v očích. A přišla nám říct, že si při pohledu na nás vybavila jakousi svou dávnou lásku z mládí.
Bylo mi jí skoro až líto, říkala jsem si, že její mládí dávno uprchlo, bylo jí už nejmíň čtyřicet. Dnes bych řekla, že má ještě ty nejlepší roky před sebou. Tehdy mi ale každý nad třicet přišel příšerně starý. Nám s Honzou bylo teprve patnáct.
Když jsme vykládali našemu okolí, že spolu zůstaneme navždy a jednou se vezmeme, dospělí se prohýbali smíchy. „To je asi taková pravda, jako že jsem abstinent,“ smál se Honzův táta.
Mimoto nezapomínejte, že se naše rody neměly právě v lásce, a tak s tou naší nesouhlasily. I to byla překážka, s níž jsme se museli potýkat. Na střední školu jsme už spolu nechodili, já jsem studovala ekonomku, Honza zemědělskou.
Ale spolu jsme chodili pořád a rádi jsme se měli čím dál víc. Naše láska s léty neuvadala, nýbrž víc a víc kvetla. Chodili jsme spolu často tancovat. Honza to ze začátku moc neuměl, pošlapal mi střevíčky, a tak mi raději koupil nové. Dodnes je mám schované.
Úžasné holky
Rodiče nám ale házeli klacky pod nohy. Honzovi jeho rodina dokonce dohodila jinou holku, která pracovala v zemědělství, a tak že by prý měli společné zájmy. Honza se jim vysmál.
„Nezajímají mě jiné holky. Janičku miluju a taky si ji jednou vezmu, ať se vám to líbí, nebo ne,“ řekl tehdy rázně tátovi. Jeho slova mě tolik hřála u srdce.
Dokázal mi, že se za naši lásku bude rvát třeba s celým světem. Přestáli jsme potom i dva roky vojny, na kterou po střední narukoval. Když se mi konečně vrátil, následovala svatba, kterou jsme si tolik přáli.
Naše rodiny nezmohly nic, protože jejich letitá nenávist nesahala naší lásce ani po kotníky. A tak byla po letech zakopána válečná sekera. Zprvu to vypadalo, že se nám nepodaří založit rodinu. Roky běžely, a pořád nic.
Adoptovali jsme tedy báječnou šestiletou holčičku a zanedlouho po jejím příchodu do naší rodiny se mi podařilo otěhotnět, to mi bylo už pětatřicet. Naše štěstí neznalo hranic. Vychovávali jsme Adélku a Elišku, která se narodila, když bylo Adélce osm.
Adélka už nás udělala babičkou a dědečkem, u Elišky to čekáme každou chvíli, protože má vážnou známost. Tak v naší rodině dál panuje láskyplná atmosféra, jak jsme si kdysi vysnili.
Jana (62), Znojemsko
