Naše opatrnost nestačila. Realitní kancelář nás lehce a rychle připravila o bydlení. Bydlíme v jedné pronajaté místnosti a o naše tvrdě vydělané peníze se soudíme.
Dům, který jsme kdysi koupili v dezolátním stavu a opravovali celý život, nám najednou byl k nepotřebě. Děti odešly a my neměli peníze, abychom zbytečně vytápěli pět místností. „Odstěhujeme se. Dům prodáme, něco si schováme na zadní kolečka a koupíme si byt. Nebo malinký domeček, jen pro nás dva!“ navrhl manžel, ale mně se nechtělo!
Rozhodl vysoký účet
Všude kolem mě byly vzpomínky. Na první krůčky našich dvou dcer, na první školní den. Na to, jak manžel sám obkládal dlaždičkami koupelnu a ony mu do rána spadly. Nebo na moje vánoční cukroví, které jsem zapomněla osladit a nebylo k pozření. Přemýšlela jsem o jiném řešení, ale nic mě nenapadlo.
Byla to vážně hloupost, vydat důchod jen za energie. Nehádali jsme se. Manžel moc dobře chápal moje důvody a já zase ty jeho. Rozhodl až dopis s vyčíslením nedoplatku za elektřinu. Měli jsme doplácet osm tisíc. „A to byla mírná zima!“ konstatoval manžel a já věděla, že je rozhodnuto.
Vše šlo rychle
Za pár dní už procházela domem realitní makléřka a fotila místnosti. „To prodáme jedna báseň!“ vrkala spokojeně a hned se začala dohadovat o prodejní částce. Manžel byl nadšený, a mně bylo do breku. Hned druhý den nám volala, že má kupce. Prý náhoda!
Nevím, jak popsat ten pocit, který se mě zmocnil, když manžel rozhodl, že nabídku přijmeme.
Nějak mě začal bolet žaludek a zmocnila se mě špatná předtucha. Sama sebe jsem přesvědčovala, že to je jen špatný pocit z prodeje. Že si všechno jen namlouvám. Manžel samozřejmě nad mými pocity jen mávl rukou. Prý jsem hysterka.
Zbývalo jen najít rychle nějaké bydlení. Abychom se mohli okamžitě vystěhovat!
V jedné místnosti
„Vezmeme si zatím nějaký podnájem a dáme se do shánění něčeho vlastního. Budeme mít čas, a tak si hezky vybereme,“ pohladil mě manžel po zádech a já se uklidnila. „Všechno dobře dopadne!“ říkala jsem si v duchu, ale vůbec jsem tomu nevěřila.
Cítila jsem blížící se katastrofu, kterou jsem neuměla pojmenovat. P
odnájem v malém bytě byl dražší, než jsme předpokládali. Nakonec jsme se spokojili s jednou velkou místností opatřenou miniaturní kuchyňskou linkou.
„Dobře ti tak, už ti nenapeču tvoje oblíbené buchty!“ říkala jsem si trochu pomstychtivě, ale naprosto tajně, aby nikdo nevěděl, jakou nechuť v sobě skrývám.
Nebyli jsme neopatrní
O svých pocitech jsem s nikým nemluvila. Dcery jsem nechtěla zatěžovat a kamarádka byla překvapivě na straně manžela. Prý je to dobré rozhodnutí a já si mám vážit svého muže, že se o mě tak stará!
„Peníze už jsou na kontě, můžete se vystěhovat!“ zavelela makléřka a my se začali balit.
Smlouvu jsme si nechali zkontrolovat u právníka a potom ještě u známého, který se podle nás v takových věcech vyznal. Nikdo neshledal nic podezřelého. Důvěřivě jsme se přestěhovali.
Vše nepotřebné jsme mohli nechat na místě, prý si to nový majitel vyklidí v zájmu urychlení zcela sám.
Chtěl mě potěšit
Čekali jsme trpělivě na peníze a pročítali inzeráty. Já toužila po domečku, manžel preferoval byt. Prý se nebude muset starat o zahrádku, kde ho to v poslední době vůbec nebaví. Co baví mě, jaksi zapomněl zmínit! „Co bys tomu řekla, bychom si pořídili pejska?
Nějakého malého, třeba čivaváčka. Nebo bišonka, ten vůbec nelíná,“ lákal mě.
Tušil problém
Zabrnkal na moji citlivou strunku a já opustila inzeráty na prodej nemovitostí a začala v útulcích vybírat pejska. Mohl být i starší, vždyť my už taky nebyli nejmladší. „Ty peníze nějak nejdou.
Jdu do realitky!“ sdělil mi manžel a já viděla na jeho tváři poprvé od prodeje domu velký stín. Začal tušit, že máme problém. Velký problém! Vrátil se až o několik hodin později.
Přišli jsme o všechno
Ztěžka usedl na židli a podepřel si hlavu. Koukal mlčky před sebe a nemluvil. Bylo mi jasné, že se stalo něco hrozného. „Holky jsou v pořádku?“ zeptala jsem se a on na mě pohlédl, jako by mě viděl poprvé v životě. Potom jen mávl rukou.
„No jasně že jsou, O dcery nejde,“ řekl tiše. Já odpověděla: „No tak vidíš. To je nejdůležitější! Všechno ostatní překonáme!“ Usmál se. Vstal a vzal mě do náruče. „Ta realitka je zamčená. Byl jsem na policii a podal trestní oznámení. Asi jsme přišli o dům i o peníze… Ta kupní smlouva je prý platná!“
O peníze se soudíme, ale už jsme ztratili naději, že se dočkáme spravedlnosti. Bydlíme v jedné místnosti a společnost nám dělá pejsek. Jezevčík! Pocit hořkosti nám ale zůstal!
Helena D. (67), Ústí nad Labem