Na zahradě nám rostl mohutný strom, nevěděli jsme, že se v jeho útrobách skrývá poselství. Náš kocour měl ale tušení…

Byl to prastarý strom, který na naší zahradě zasadil můj prapradědeček. Říkalo se, že to udělal poté, co se mu narodil prvorozený syn, můj praděd Vilém.

Strom si vysloužil časem v našem rodě značnou úctu. Za těch více jak dvě stě let zmohutněl, a jednou do něj dokonce udeřil blesk. Částečně ho rozštípl a vznikla v něm dutina.

Jako děti jsme na strom lezly a hledaly poklad. Ten tam samozřejmě nebyl. Jeden čas v něm bydlely veverky, ale pak místo opustily, možná je tam vyslídil nějaký predátor.

Slídil kolem

V tom domě žila ještě moje maminka. Když zemřela, rozhodli jsme se s bratrem, že dům neprodáme, ale necháme si ho jako chalupu. Budeme se spravedlivě střídat, jeden víkend já s rodinou, druhý on se svou. Prázdniny jsme si taky rozdělili.

Fungovalo to skvěle, protože slušní lidé se domluví vždycky. Když jsme si pořídili z útulku kocoura Micáka a zvykl si na nás, prvně jsme ho vzali na venkov, aby si užil zahrady a pohybu v přírodě.

Micák se nejprve choval maximálně opatrně, pečlivě prozkoumal dům, pak teprve se vydal na terasu. Zahradu si nechal na druhý den. Dcera, které bylo tehdy deset, ho sledovala, protože se bála, aby se nezaběhl.

Vyprávěla mi, jak Micák začal šphat po kmeni našeho rodného stromu a v polovině se zastavil. Zkoumavě očichával místo, něco ho tam zaujalo. Po notné době skočil do trávy a poté seděl a zíral přesně místo, kde se zarazil ve svém šplhu.

I mně to přišlo zvláštní, když jsem ho sledovala. To jeho chování se opakovalo pokaždé, když jsme na chalupu přijeli. „Co tam ten Micák vidí? Nebo cítí?“ vrtěli jsme hlavou.

Maminka poradila

Časem jsme si na kocourovo chování zvykli. I když si někdy počínal opravdu tak, jako by nám chtěl něco sdělit. Vyskočil na strom, vyšplhal na dotyčné místo, otočil hlavu a významně mňoukal.

Až jednou, to jsme tam jezdili s kocourem už rok, jsem měla zvláštní sen. U postele stála moje maminka a povídá, abych vstala a šla s ní ven. Měsíc byl v úplňku a krásně ozařoval zahradu. Vedla mě k našemu stromu.

Před námi se objevil Micák, bleskurychle vyšplhal na své místo a zase významně mňoukal. „Proč neposloucháš svého kocoura! V tomhle místě je ukrytý náš rodokmen!“

Rodinná relikvie

Sen byl tak živý, že jsem se z něho probudila, v okně jsem pak zírala na potemnělou zahradu. Ráno jsem vyprávěla o snu manželovi. Vzal žebřík, aby si to místo zblízka prohlédl.

„Tady byla dutina,“ volal na mě ze žebříku. „A zarostla!“ Povolal souseda a společně začali v tom místě v kmeni stromu kutat. Narazili na otvor – a v něm na malou dřevěnou skříňku.

Byl v ní dopis od pradědečka, list s naším rodokmenem a několik drobných, zlatých šperků. Nikdy jsme je neprodali. Nyní skříňku dostala moje vnučka Amálka jako svatební dar. Starý rodinný strom žije na naší zahradě dál.

Hana (71), Pelhřimov