Když mi bylo dvacet, potkala jsem ženu, která se stala mojí druhou rodinou. Nikdy by mě nenapadlo, jak se může pevné přátelství rozplynout.
Jmenovala se Jana a poznaly jsme se v práci. Na první pohled jsme byly úplně jiné. Já jsem byla opatrná, všechno jsem si plánovala a dlouho přemýšlela, než jsem něco udělala. Jana byla spontánní, smála se nahlas a dokázala z obyčejného dne udělat malý zážitek. Právě proto jsme si tak rozuměly.
Velké přátelství
Trávily jsme spolu víc času než s vlastními partnery. Věděly jsme o sobě všechno. Kdo se nám líbí, z čeho máme strach, jaké sny jsme si ještě nesplnily. Když se mi narodila dcera, byla první, kdo ji držel v náručí po rodině.
Když se Jana rozváděla, seděla jsem u ní celé noci a poslouchala stále stejné věty, protože jsem věděla, že někdy člověk nepotřebuje radu, ale někoho, kdo zůstane. Byly jsme přesvědčené, že takhle to bude navždy. S přibývajícími roky se ale začal život měnit.
Přestěhovala jsem se do jiného města, Jana změnila práci a obě jsme měly více povinností. Nešlo o žádnou velkou hádku ani zradu. Nebyl jeden okamžik, kdy bychom si řekly něco, co už nejde vzít zpět. Jen jsme začaly odkládat společné chvíle.
Nejdřív jsme si psaly každý den. Pak několikrát týdně. Potom jen k narozeninám a Vánocům. Vždycky jsme si říkaly, že až bude méně práce, až děti vyrostou, až bude klidnější období, zase se vrátíme k tomu, co jsme měly. Jenže klidnější období nepřišlo.
Život si vždy našel něco nového. Po několika letech jsem Janu potkala náhodou. Stála v obchodě přede mnou a já ji skoro nepoznala. Ne proto, že by se tolik změnila. Spíš proto, že už jsem nevěděla, co se v jejím životě děje.
Zeptala se mě, jak se mám. Odpověděla jsem, že dobře. Byla to zvláštní chvíle. Člověk, který kdysi znal každou moji starost, najednou slyší jen zdvořilou odpověď. Obě jsme říkaly, že to musíme napravit.
Smály jsme se tomu, jak jsme mohly dopustit, že jsme se tak vzdálily. Domluvily jsme si posezení u kávy, to se ale nikdy neuskutečnilo. Ani jedna z nás neudělala ten první krok.
Proč už se nevídáme?
Dnes už vím, že některé vztahy nekončí dramaticky. Někdy člověk jen jednoho dne zjistí, že už neví, jak zavolat někomu, komu kdysi mohl říct úplně všechno.
V mládí to moc neřešíte, protože máte kolem sebe mnoho lidí. Jenže ti mizí. Starší členové rodiny, děti vylétnou z hnízda, přátelé ubývají. Jak byste byli rádi za parťáka, o kterém víte, že je stále aktivní.
Nejvíc mě mrzí, že jsme si slíbily, že spolu zestárneme. Možná to nejbolestivější není, že jsme se od sebe vzdálily, ale že jsme obě věřily, že se to nemůže stát.
Zdena T. (73), Přerov
