Robert se v mém životě objevil ve chvíli, kdy už jsem ani nedoufala, že potkám toho pravého. Zdálo se, že je to chlap pro život, o kterém jsem dosud jen snila.

Bylo mi už lehce přes čtyřicet, tři roky jsem s nikým nechodila a začínala jsem mít pocit, že mi život protéká mezi prsty. Z práce jsem chodila rovnou domů.

Víkendy trávila úklidem, nákupy a občasným posezením s kamarádkou. Nic zásadního mi nechybělo, jen jsem se už dlouho na nic netěšila. A právě tehdy mi do života vtrhl Robert.

Věřila jsem mu

Nosil drahé košile, neustále vtipkoval, sršel energií a dokázal během pěti minut rozmluvit i úplně cizího člověka. Tvrdil, že rozjíždí firmu na dovoz výběrové kávy, a pořád měl nějaké plány.

Jednou chtěl vyrazit na víkend do Vídně, podruhé mě po práci překvapil rezervací v restauraci, kolem které jsem do té doby jen chodila.

Vedle něj se můj předvídatelný život najednou rozběhl. Po dlouhé době jsem měla důvod těšit se na večer, hezky se obléknout a ráno kontrolovat telefon, jestli mi nenapsal.

Brzy mě seznámil se svou mámou a mluvil o společné budoucnosti s takovou samozřejmostí, až jsem začala věřit, že tentokrát to vyjde. Když mi po půl roce navrhl, abychom spolu začali bydlet, neváhala jsem dlouho. Nastěhoval se pochopitelně ke mně.

Nadějné vyhlídky

Měla jsem pěkný dvoupokojový byt po babičce, který jsem si sama zrekonstruovala. Robert přišel prakticky s jedním kufrem. Tvrdil, že ostatní věci má v pronajatém bytě, kde mu ještě dobíhá smlouva.

První týdny byly nádherné. Vařili jsme spolu, večer seděli u vína a plánovali dovolenou. Jenže pak začaly drobné nesrovnalosti. Robert občas nepřišel domů, protože prý musel akutně do pražírny v Brně.

Když měl přispět na domácnost, zrovna mu někdo nezaplatil fakturu. Pak přišel první problém s penězi. „Moni, potřebuju jen překlenout pár dní,“ vysvětloval.

„Dorazila zásilka a musím ji doplatit, jinak o ni přijdu.“ Půjčila jsem mu třicet tisíc. Za měsíc potřeboval dalších dvacet. Potom čtyřicet. Vždycky měl vysvětlení a pokaždé mě ujišťoval, že až se obchod rozjede, všechno mi vrátí.

Začala jsem pochybovat

Celkem už ode mě měl skoro dvě stě tisíc, když jsem poprvé řekla ne. Robert se neurazil.  Naopak mě objal. „Jasně, lásko. Neměl jsem tě do toho vůbec zatahovat,“ řekl.

A mně bylo ještě trapně, že jsem mu nevěřila. O několik dní později jsem se vrátila z práce dřív. Byt byl prázdný a na první pohled vypadal úplně normálně. Pak jsem si všimla otevřené skříně.

Robertovy věci byly pryč. Stejně jako moje šperkovnice po babičce. Volala jsem mu snad dvacetkrát. Telefon měl vypnutý. Psala jsem zprávy, ale neodpovídal. Teprve tehdy mi došlo, že peníze už nejspíš nikdy neuvidím.

Styděla jsem se

Nejhorší nebyla ani finanční ztráta. Bylo to ponížení. Seděla jsem v kuchyni a přehrávala si poslední měsíce. Najednou jsem viděla všechny ty okamžiky, které mi měly být podezřelé.

Jak jsem mohla být tak hloupá? Dva dny jsem skoro nevycházela z bytu. Pak za mnou přišla kamarádka Jana. „Takže měl pražírnu v Brně?“ zeptala se. Přikývla jsem. „Jak se jmenovala?“ Nevěděla jsem.

Jana na mě chvíli koukala. „Tak ji najdeme.“ Začaly jsme pátrat. Žádnou pražírnu jsme nenašly. Ani firmu na dovoz kávy, která by odpovídala tomu, co mi Robert celé měsíce vyprávěl.

Našly jsme ale jeho profil na sociální síti, o kterém jsem nevěděla. A na jedné čerstvé fotografii seděl v restauraci s jinou ženou. Nejdřív jsem chtěla počítač zaklapnout.

Jana mě zastavila: „Napiš jí.“ Připadala jsem si jako blázen, ale udělala jsem to. Odpověděla ještě ten večer.

Nebyla jsem bohužel jediná

Jmenovala se Alena a Robert jí tvrdil skoro totéž co mně. Podniká s kávou, momentálně má problémy s penězi, ale čeká na velkou platbu. Dokonce jí už naznačil, že by potřeboval půjčit. Když jsme si porovnaly zprávy, bylo mi fyzicky špatně.

Některé věty nám psal téměř stejné. Alena mu ale nic nedala. Naopak souhlasila, že půjde se mnou na policii. Tam jsem se dozvěděla, že nejsem první žena, která s Robertem podobnou zkušenost měla.

Teprve tehdy jsem se přestala obviňovat. Nebyla jsem zamilovaná do skutečného Roberta. Zamilovala jsem se do člověka, kterého pro mě pečlivě zahrál.

Už mu to nevyšlo

Celá věc se táhla dlouhé měsíce. Část peněz už asi nikdy neuvidím a šperkovnici po babičce mi nikdo nevrátí. Robert byl ale nakonec odsouzen a soud mu uložil také povinnost škodu nahradit.

Dlouho jsem o tom nikomu nechtěla vyprávět. Styděla jsem se, že jsem se nechala tak snadno napálit. Dnes už to vidím jinak. Robert neuspěl proto, že bych byla hloupá.

Uspěl proto, že jsem mu věřila. A důvěřovat člověku, kterého máte rádi, snad ještě není charakterová vada. Jen už dnes vím, že láska a přístup k mým úsporám jsou dvě naprosto odlišné věci.

Monika S. (51), Třinec