Zažila jsem toho už hodně, ale nikdy by mě nenapadlo, že mi někdo bude chtít v mém věku ukrást manžela přímo před nosem.
Myslíte si, že po šedesátce už máte lidskou povahu docela přečtenou a žárlivé scény můžete s klidem přenechat mladším ročníkům. Já si to myslela také. Po čtyřiceti letech manželství mě ani ve snu nenapadlo, že bych ještě někdy mohla žárlit na jinou ženskou.
Pak se ale do domu naproti nastěhovala Kamila a já se přistihla, jak stojím v kuchyni s bábovkovou formou v ruce a přemýšlím, jestli bych za její použití coby zbraně dostala podmínku.
Měla jsem kliku
Můj muž Milan je chlap, jakých už podle mě moc neběhá. Je mu šestašedesát, pořád má svoje vlasy, i když už prošedivělé, břicho mu sice trochu narostlo, ale dřevo z kůlny stále nosí bez hekání. A hlavně je to hrozný dobrák. Jsme spolu čtyřicet let.
Náš vztah už dávno není o divoké vášni. Je to spíš takové klidné spojenectví. Víme, co od sebe čekat, dokážeme vedle sebe celé odpoledne skoro nepromluvit a přitom nám není trapně.
Děti jsou dávno z domu, máme svoje zvyky a mně připadalo, že už nás nemůže vůbec nic překvapit. Pak se do domku naproti nastěhovala Kamila.
Alternativní dáma
Bylo jí něco přes šedesát, byla čerstvě rozvedená a z města se přestěhovala na venkov, protože prý chtěla začít nový život blíž přírodě. Nosila dlouhé barevné sukně, kolem krku korálky, voněla orientálním olejíčkem a mluvila tichým konejšivým hlasem.
Hned první týden se objevila u našeho plotu s miskou domácího hummusu. Milan ho ochutnal, pochválil a ještě se vyptával, co v něm všechno je. Když Kamila odešla, namazal si chleba se sádlem. „Tak proč jsi jí tvrdil, že je to výborné?“ zeptala jsem se.
„Protože nejsem hulvát, Jiřinko,“ vysvětlil mi. Tehdy jsem se tomu ještě smála. Brzy mi totiž došlo, že Kamila netouží ani tak po sousedském přátelství se mnou jako po společnosti mého muže. Šla na to chytře. Žádné otevřené flirtování.
Kamila byla prostě pořád bezradná. Jednou jí nešel nastartovat křovinořez, podruhé potřebovala poradit, jak prořezat jabloň. Pak se jí zase uvolnila branka a jindy slyšela na půdě šramocení.
A Milan? Ten byl ve svém živlu. „Vždyť je tam sama, Jiřinko,“ vysvětloval mi, když si natahoval montérky. „Od čeho jsme sousedi?“ To byla pravda.
Jenže z kuchyňského okna jsem docela dobře viděla, jak Kamila stojí při každé opravě těsně vedle něj, směje se všemu, co řekne, a neustále obdivuje, co všechno umí. Začalo mě to štvát. Nejhorší bylo, že Milan vypadal naprosto spokojeně.
Doma měl najednou nebývale pozornou manželku a přes ulici sousedku, která ho považovala za kombinaci hodinového manžela a filmové hvězdy. A já začala být protivná.
Pak přišla myš
Rozuzlení přišlo jednu sobotu. Milan odjel ráno s kamarády na ryby a já si užívala klid. Seděla jsem na terase s kávou, když se odnaproti ozval křik.Za chvíli stála Kamila u mé branky. „Jiřino, je Milan doma?“ vyhrkla.
„Není. Proč?“ „Mám v kuchyni hlodavce!“ Málem jsem se rozesmála. Samozřejmě. Kdo jiný by měl zachránit Kamilu před myší než můj manžel, že? „Vrátí se večer,“ oznámila jsem. „Tak já nevím, co budu dělat,“ skoro se rozplakala. „Tak pojď.
Podíváme se na ni,“ povzdechla jsem si. Myší se nebojím, ale tvrdit, že jsem hrdinka, by bylo přehnané. Když nám ta malá potvora proběhla v kuchyni kolem nohou, vyjekly jsme obě.
Nakonec jsme otevřely dveře na zahradu, odsunuly skříňku, za kterou se myš schovala, a koštětem ji opatrně nasměrovaly ven. Když zmizela ve křoví, obě jsme si úlevou oddechly. A právě v tu chvíli jsem si řekla, že už toho mám dost.
„Kamilo, něco ti řeknu. Milan je hodný chlap a rád lidem pomáhá. Ale poslední dobou ho potřebuješ nějak často.“ Kamila nejdřív zrudla a začala mi vysvětlovat, že si něco namlouvám. Pak ale ztichla.
„Mně se Milan líbí,“ přiznala. „Ale je to můj manžel,“ řekla jsem rázně. „Já vím, ale po rozvodu je člověk tak sám,“ špitla. Najednou přede mnou nestála soupeřka, ale osamělá ženská. Večer se Milan vrátil z ryb.
Sotva si zul boty, všechno jsem na něj vybalila. O Kamile, o myši i o našem rozhovoru.Čekala jsem, že bude překvapený. Nebyl. „Já vím, že se jí líbím,“ řekl klidně. Málem jsem spadla ze židle.
„Cože?“ „Jiřinko, nejsem mrtvej. Jen jsem ženatej,“ začal se smát. „A ty na mě po čtyřiceti letech žárlíš!“ „Na tebe ne. Na ni!“ opravila jsem ho. Jenže Milan se usmíval jako měsíček na hnoji. Pak mě objal.
„Mně je s tebou dobře,“ řekl. „Proč bych si v šestašedesáti komplikoval život?“ A mně došlo, jakého jsem ze sebe posledních pár týdnů dělala blázna. Kamila už od té doby nepotřebuje Milanovu pomoc několikrát týdně.
Když se něco opravdu pokazí, samozřejmě jí pomůže. Vlastně mi udělala docela dobrou službu. Po čtyřiceti letech manželství jsem totiž zjistila, že mi ten můj prošedivělý chlap pořád není ani trochu lhostejný.
Jiřina S. (64), Přerov
