Svůj život jsem promarnila s nesprávným mužem. Teď si říkám, proč jsem ty změny neudělala dřív. Proč jsem byla tak dlouho naivní?

Od života jsem toho nechtěla málo. Dokonale jsem si vysnila, jakého partnera chci, jaká bude moje domácnost, kolik budu mít dětí a co z nich jednou bude. Prostě jsem byla beznadějný snílek. A ze svých představ jsem nehodlala slevit. Což byla chyba. Jakmile nějaký muž neodpovídal mé představě, tak jsem mu nedala šanci.

Sen se bortí

Můj tah na branku začal po učňáku. Ten kluk se jmenoval Vojta. Každá ho chtěla, já si ale umanula, že ho dostanu. Byl právě na vojně, když se s ním jeho holka Vendula rozešla. Přijel na opušťák, a byl z toho špatný. To byla příležitost pro mě.

Nebylo těžké ho svést, když toho popil více než vydržel v místní hospodě. Pak už jsem se jen modlila, abych byla těhotná. Což se také opravdu povedlo. Ve chvíli, kdy jsem držela v ruce těhotenskou průkazku, běžela jsem za jeho mámou, a brečela.

Dobře jsem věděla, že nebudou chtít ostudu a Vojtu přitlačí ke zdi, neboli ke svatbě. Na radnici u oltáře jsem byla tou nejšťastnější holkou na světě. Než se Vojta vrátil z vojny, narodil se nám Pepíček, a za rok a půl ještě Jiříček.

Vojta ale tehdy začal hrozně pít. Navíc mi zahýbal s kdejakou sukní a já byla pro něj vzduch, vůbec o mě nestál. Z práce šel rovnou do hospody a přišel domů pozdě večer, padl rovnou do postele a začal hlasitě chrápat. Tak to bylo každý den.

Já ho ale pořád milovala. Snažila jsem se dál hýčkat náš domov a říkala si, že to jednou ocení – jak má doma naklizeno, navařeno, o děti je postaráno. Jak pečuju o zahradu, králíky, slepice, děti dobře vychovávám.

Musím se snažit

Zase jsem si to malovala v růžových barvách a nechtěla se svých snů vzdát. I o sebe jsem se starala, chodila ke kadeřníkovi, cvičila každé ráno i večer, dělala jsem všechno pro to, abych se mu líbila.

Měla jsem kolem sebe nějaké obdivovatele, ale nebyli to chlapi podle mého gusta. Vojta byl prostě jeden, a na něj žádný neměl! Tak jsem byla hloupá! Když byli naši synové na střední škole, stalo se to poprvé.

Poprvé v životě mě můj opilý manžel uhodil. A pak už to jelo jako na běžícím páse. Nebyl snad den, kdybych nějakou neschytala. Kluci v osmnácti utekli z domova a já zůstala s manželem sama.

A pořád jsem se snažila. I když by jiná už dávno utekla. A dobře by udělala… Když mě jednou odvezli v bezvědomí do nemocnice, ujal se mě tam jeden postarší zdravotní bratr.

Zase šťastná

Nebyl to sice žádný krasavec, ale kus chlapa ano. Tam tu práci žádné třasořitky nevydrží. Nebyl to vůbec můj tip, ale já jsem si potřebovala s někým povídat, potřebovala jsem, aby mě někdo vzal za ruku, pohladil mě a pochválil.

Jednou jsme seděli na lavičce v parku a šel kolem můj starší syn. Zastavil se a povídá: „Konečně ses na tátu vykašlala? Proč jsi to neudělala už dávno?“

Tak jsem zjistila, že si moje vlastní děti přály, abych od jejich táty odešla. Nakonec jsem to opravdu udělala. Dnes jsem tak šťastná, jako jsem nikdy nebyla. Nechápu, jak jsem si to mohla nechat tak dlouho líbit.

Lenka (66), Tábor