Keltské tradice dědeček uctíval, snad se cítil být jedním z nich. I nás učil některé magické rituály. Dlouho jsem ale nevěřila, že by mohly fungovat.
Kamarádi mi mého dědečka záviděli. Byl to úžasný člověk. Miloval přírodu, stromy, zvířata a hlavně s ním byla náramná legrace. Měl dlouhé, šedé vlasy, plnovous a velké, zářivě modré oči.
Vypadal prostě jako laskavý druid z doby starých Keltů. Také si kolem svého domku postavil z kamenů magický kruh, jak říkal, aby do domu nemohli zlí duchové a divoženky.
Také před plivníkem a různými rarachy nás jako děti varoval. Matka se na něj zlobila, že nás straší. My jsme ale jeho vyprávění milovali. Zejména o duchovi lesa, který zlé trestal, a dobré chránil. To jsem chtěla vyprávět stále znovu.
Keltské hradiště
Dědeček měl i velmi bujnou fantazii, tak si vždycky ještě něco dalšího přimyslel, abychom se nenudili. Na prázdniny jsme k němu jezdili moc rádi. Klidně si vzal na starost všech pět svých vnoučat a vymýšlel nám zábavu.
Bral nás na výlety, zejména na staré keltské hradiště, které stávalo na kopci za vsí, jsme chodili často. Dědeček, který se jmenoval sice František, ale říkal si hrdě Lugar, nás vedl k velké úctě ke stromům. Zejména lípu, kterou měl na zahradě, přímo miloval.
Taneček
Zakládal si na tom, že musíme jako děti kolem stromu na keltský svátek Lughnasad tančit po setmění s lucerničkami v ruce, aby nás měl duch stromu rád a pomohl, až budeme potřebovat. „V tom stromě se ukrývá poklad,“ vyprávěl nám s tajuplným výrazem.
„Ale strom jej vydá až ve chvíli, kdy bude rodině nejhůř!“ dodal. Jako děti jsme tomu věřily, v dospělosti samozřejmě už ne. Pohádky, pověsti a legendy se nám vytratily ze života stejně jako odešel dědeček. V našich srdcích ale žil dál.
Já i mí sourozenci jsme o něm vyprávěli našim dětem a pak i vnoučatům. A roky plynuly. Ten problém udeřil ve chvíli, kdy jsem se chystala do důchodu. Sestra, která se do dědečkova domku nastěhovala, těžce onemocněla. Na pořádnou léčbu neměla peníze.
A bohužel ani já. Navíc mi v té době zemřel manžel a z našich uspořených peněz jsem mu sotva zaplatila skromný pohřeb. „Asi nezbyde, než dědův dům prodat a peníze si rozdělit. I naši bratři je teď potřebují. A můžeš bydlet u mě!“ řekla jsem sestře.
Duch nás slyšel
„Co zkusit taneček kolem lípy?“ pípla sestra, „třeba měl děda pravdu?“ Bylo to tak bláhové! Ale blížil se keltský svátek. Sešli jsme se tedy všichni na zahradě u dědečkovy lípy.
Vzali jsme i děti a vnoučata, chytli jsme se za ruce a po setmění skotačili s lucernami po zahradě. Museli jsme vypadat jako parta bláznů, někteří z nás se tak jistě i cítili. Po hodince jsme toho nechali a zalezli do domu. V noci se strhla strašná bouřka.
Blesky šlehaly kolem domu, až jeden trefil lípu. Hořet nezačala, protože strašně lilo. Ale kus kmene blesk uštípl. Jaké bylo ráno naše překvapení, když jsme našli na zemi vedle stromu ležet malý kožený váček.
A v něm staré šperky za pěkné peníze. Váček musel být ukrytý v tom kmeni. Ukryl ho tam děda? To už se nedozvíme. Měl ale pravdu. Duch stromu nám pomohl, když nám bylo nejhůř. Vydal poklad.
Mirka (63), jižní Čechy
