Místní věřili, že pomáhá léčit mnohé neduhy, zejména bolesti zad. Během velikonočních svátků měla studánka nedaleko svatého kříže největší sílu.

Ráda vzpomínám na studánku skrytou ve vysoké trávě nedaleko naší vísky. Byla kouzelná. Skrývala se jen kousek od svatého kříže nedaleko polní cesty, která vedla z jedné vesnice do druhé.

Říkalo se, že se na této trase stalo několik zázraků. Jednoho postřelného myslivce, kterého trefil pytlák, tu dokonce podle jeho slov zachránila bytost, která se nad ním vznášela.

Ten myslivec byl můj praprastrýc, a tak se tomu v naší rodině věřilo více, než jinde. Také moje prateta k té studánce chodila, když se jí jako malé holčičce zkřivila tvář po dětské obrně.

Babka bylinkářka jí poradila, aby si tvářičku omývala, že se všechno zase v dobré obrátí. A opravdu se tak stalo. Postupně se jí tvář rovnala, až se z ní stala hezká dívka, která neměla o chlapce nouzi.

Uzdraví tě…

K té studánce jsem chodívala jako dítě často. Vodila mě tam babička. Vždycky se před ní poklonila a přinesla jí nějakou oběť. Většinou to byly květiny z její zahrádky, nebo ji babička čistila – a já jí pomáhala. Aby byla studánka čistá a plná energie.

Od dětství jsem mívala o studánce sen. Přicházela jsem k ní po polní cestě, míjela kříž, kde jsem poklekla a poprosila andělíčky, aby mě chránili. A pak jsem pokračovala po své cestě dál – až ke studánce.

Tam jsem usedla a vnímala, jak kolem létají barevní motýlci a zpívají ptáci. „Tahle studánka tě jednou uzdraví!“ slyšela jsem babičku dávno poté, co zemřela. Bylo mi padesát a měla jsem velké děti a čtyři malé vnuky.

Nemoc je pryč

S padesátkou udeřily zdravotní problémy bez varování. Byla jsem tím tak zaskočená, že jsem nevěděla, jak se bránit. Poslouchala jsem doktory na slovo a chovala se jako slepá ovce.

Zapomněla jsem na to, že si v mnoha případech dokáže příroda pomoct sama. Seděla jsem na zahradě svého domku a nemohla se nadechnout. Kolem mě šla babka, snad stoletá, kterou jsem si pamatovala z dětství.

„Holka, jak to vypadáš? Jako by tě měli zítra položit do hrobu!“ povídá mi přes plot. Slovo dalo slovo a já jí pověděla o svých potížích. „A u naší léčivé studánky jsi byla?“ povídá ta osoba. V tu chvíli jsem si na ni vzpomněla. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak pospěš, jsou Velikonoce, to se dějí zázraky!“ Chytila jsem džbán a běžela ke křížku. Nevím, jestli to způsobila moje víra, ale to popíjení vody ze studánky mi opravdu pomohlo.

Dana (64), Česká Lípa