Podivný stín se na mě přilepil v noci u zámeckého parku. Marně jsem před ním utíkala, zachránila mě až křižovatka. Najednou zmizel.

Tehdy jsem se zdržela u kamarádky déle, než jsem chtěla. U lahvinky vína jsme snadno zapomněly na čas. Bylo po půlnoci a já musela absolvovat cestu domů kolem zámeckého parku. Nerada jsem tudy chodívala za tmy.

Nedalo si nevzpomenout, jak tam jednou v jezírku našli zavražděnou ženu. Bylo to sice už mnoho let, ale takovou věc místní nezapomenou. Když jsem šlapala podél zámecké zdi a blížila se k bráně, říkala jsem si, že to zatím jde jako po másle. Nikde nebylo živáčka, a člověk se musí bát jedině živých.

Temný stín

Když jsem nahlédla branou do parku k zámecké fontáně, měla jsem divný pocit, že tam vidím ve světle lampy stín člověka. Zastavila jsem se a chvíli na něj zírala.

Vypadalo to jako postava, která má na hlavě cosi jako dva růžky – nebo to snad byly velké špičaté uši? Řekla jsem si, že se mi něco zdálo, a chtěla jít dál, když tu se ten stín pohnul.

Hrozně jsem se lekla a v panice utíkala do kopce, kde byla vilová čtvrť. Cítila jsem, jak mi někdo dýchá na záda, a v jednu chvíli dokonce slyšela, jak se ten někdo zlomyslně chechtá.

Konečně ticho

V hrůze největší jsem zařvala a otočila se. Zběsile jsem udeřila pěstí do prázdna. Neviděla jsem nic, jen světlo lampy a v něm poletující můry. Nikde nebyl nikdo, jen ten stín na zemi. Patřil bytosti s růžky na hlavě.

S křikem jsem běžela jako o závod a pořád slyšela ten dech. Tak jsem doběhla na křižovatku a bez rozhlédnutí ji přeběhla. Kdyby tam v tu chvíli něco jelo, tak jsem byla mrtvá. A najednou nic. Stín byl pryč.

Kdesi jsem četla, že člověk se ducha zbaví na rozcestí. Stála jsem tam a nemohla popadnout dech. Domů jsem už došla v klidu. Cestě kolem zámeckého parku se ale budu už navždy v noci vyhýbat.

Jana (68), Třeboňsko