Vždy jsem si ráda vymýšlela příběhy na základě své fantazie. To, že něco takového zažiji na vlastní kůži, jsem ovšem netušila.
Mám slabost pro nadpřirozené a tajemné věci. Už někdy ve svých třinácti letech jsem si zapisovala své myšlenky. Měla jsem velmi ráda horory. Zatímco moji vrstevníci se báli na strašidelný film jen podívat, já si některé scény přetáčela zpět.
Časem mě to navedlo k tomu, že jsem si vedla svůj strašidelný deník, do kterého jsem si zapisovala vlastní strašidelné příběhy. Nejvíce ráda jsem měla ty na téma duchů nebo nadpřirozených bytostí. Do jaké míry jsem tomu vlastně věřila, se dá velmi těžko říct.
Zkrátka mě to bavilo. Fantazie mi jela na plné obrátky. Téměř pro nic jiného jsem nežila. V práci jsem si odseděla pracovní dobu a nemohla jsem se dočkat, až přijdu domů a zasním se do příběhů druhých lidí.
Večerní procházka
Má rodina pro to sice příliš pochopení neměla, ale nesnažila se mě od toho odradit. Rodiče měli asi jinou představu o tom, co ze mě vyroste. Mě to nechávalo chladnou, protože moje vášeň byla tak veliká, že mi bylo vážně jedno, kdo si co o mně myslí.
Jezdila jsem za nimi, ale náš vztah začal být odtažitý. Chtěla jsem to napravit. Když mě matka jednou pozvala, abych s nimi jela na chalupu, kývla jsem. Bylo jasné, že počítač pojede se mnou, abych se tam večer nenudila.
Na chatě jsem bohužel zjistila, že jsem zdroj pro nabíjení nechala doma. Seděla jsem s rodiči tupě před televizí, což jsem ze srdce nesnášela už od dětství. Šla jsem se tedy večer sama projít po okolí, kde jsem dlouho nebyla.
Průhledné tváře
Jako fanatik pro tajemno jsem si to namířila rovnou na hřbitov. Sedla jsem si na lavičku před hřbitovem, zapálila jsem si cigaretu a vychutnávala jsem si to hrobové ticho. V jednu chvíli zafoukal chladný větřík a do mě se dala zima.
Z menší vzdálenosti jsem slyšela dav lidí. Otočila jsem se směrem za zdi hřbitova a upustila cigaretu z ruky. Na vlastní oči jsem zahlédla několik desítek průhledných tváří, které na mě volaly: „Uteč, nebo je to tvůj konec.“
Lampy zhasly
Neutekla jsem. Místo toho jsem se rozhodla vstoupit přímo na půdu hřbitova. Šla jsem naproti přízrakům. Byla jsem velmi rozrušená. Strach jsem cítila jen zlehka. Lampy, které lemovaly hřbitov, začaly blikat. Jedna po druhé v pravidelném intervalu zhasly.
Vylovila jsem z kapsy zapalovač. Malý plamínek mi prozradil, co se děje v noci na hřbitově. Nad několika hroby se odehrával příběh duchů. Bylo to něco velmi úchvatného. Jeden hrob jsem znala, byla v něm pohřbena teta.
Když si její přízrak všiml, že ji pozoruji, znejistěl. Šeptem se kolem mě linulo: „Ty mě vidíš a nebojíš se?“ Rychle jsem reagovala: „Nebojím, tetičko. Vím, že mi neublížíš.“ To, čemu jsem věřila, se stalo skutečností. Od té doby chodím na hřbitovy pravidelně a povídám si i s neznámými duchy.
Nikola J. (51), Brno