Můj muž je gentleman, vždy se zastával slabších, což se projevilo již na základní škole ve chvíli, kdy jsem nutně potřebovala pomoci.

Byla jsem holka krev a mlíko, a to už na základce. Klukům jsem se líbila a dávali mi to najevo nejrůznějšími způsoby, obdivnými pohledy, zamilovanými psaníčky, všelijakými řečičkami, tu hloupými, jindy ještě hloupějšími.

Jeden mi napsal „miluji tě“ křídou na zeď naší zahrádky, tehdy táta zuřil. Na školním výletě kluci lezli na okna dívčích sprch, člověk se skoro bál se mýt. Stěžovaly jsme si správci budovy a ten je hnal koštětem skoro až do sousední vesnice.

To všechno byly jen takové legrácky, horší bylo, že jeden z mých tehdejších spolužáků byl daleko drsnější než ostatní a usiloval o mě urputněji. Dá se říct, že jsem se ho téměř bála.

Můj zachránce

Zahrnoval mě pozorností, která se mi nelíbila. Rok od roku se to stupňovalo. Na školním výletě v deváté třídě, to jsme o víkendu stanovali u rybníka, mě z legrace shodil do vody.

Měla jsem na sobě jen kraťasy a tričko a bylo horko, a tak jsem mu to odpustila, ale když mě strčil do mraveniště, bylo to o dost horší. A nejhorší to bylo, když jsme šli lesní cestou na hrad.

Zůstala jsem pozadu, protože se mi na žádný hrad nechtělo, tak jsem se loudala. A tak jsme se na lesní mýtince ocitli jen my dva a on měl v rukou několik větviček ostružiní, s nimiž mě mlátil po holých nohou.

Hodně to bolelo, ječela jsem jako siréna, ať toho nechá, ale jen se smál. Mé vřískání však zázrakem uslyšel jiný spolužák, jmenoval se Honza, a zachoval se jako gentleman. Přiběhl mi na pomoc.Vyrval mu pichlavé větvičky a švihal jej po nohách se slovy:

„Tumáš, ať taky poznáš, jaký to je.“ Zloduch se nedůstojně rozbrečel a běžel žalovat učiteli. „Díky, Honzo,“ pípla jsem a on se na mě pěkně usmál, až mě to zahřálo u srdce. Byl to ten nejhezčí kluk ze třídy. Troufnu si říct, že i z celého ročníku. „Rád jsem ti pomohl,“ řekl vychovaně.

Lodička z kůry

Tehdy jsem se do něj po uši zamilovala. Byl jiný než ostatní kluci, pozorný, rozumný a přitom tak správný. Náš vztah se změnil, neříkali jsme si už jenom ahoj.

Usmívali jsme se na sebe, pokukovali po sobě a Honza mi dal zanedlouho i dárek, lodičku z kůry, sám ji vyřezával. Spolužáci si našeho sbližování všimli, a tak se nám posmívali, že spolu chodíme.

Ale tehdy jsme byli jen kamarádi, což nám vydrželo až do druháku na střední. Oba jsme šli po základce na průmyslovku a tam se sblížili ještě víc.

Právě ve druháku jsme spolu opravdu začali chodit, pomohly nám k tomu taneční, a hned po střední škole jsme se vzali. Na třídních srazech se nám bývalí spolužáci vždy smějí, že jsme jako pár z čítanky. Studentská láska, kterou nic nezlomilo.

Můj muž se hlavně vůbec nezměnil, stále je takový jako na základce: plane pro spravedlnost, zastává se slabších, je nesmírně zručný.

Lodičky z kůry už nevyřezává, ale dovedl vyrobit kolíbku pro naše miminko, a abych nezapomněla, postavil pro nás dům jako hrad, kde se nám spolu krásně žije.

Alena (64), Frýdek-Místek