Zamilovala jsem se do spolužáka Jardy, jenže ten byl zakoukaný do jiné. Nechtěla jsem to jen tak vzdát, vyčkávala jsem na svou šanci.

Bylo jaro plné slunce, kdy mladá dívka cítí téměř povinnost se zamilovat, a tak jsem se zamilovala do Jaroslava, největšího frajera z naší třídy 2.B střední všeobecně vzdělávací školy.

Bohužel v té době se ukázalo, že Jarda chodí s jinou, se spolužačkou Kateřinou. Věděla to celá škola, protože Kateřina si na něj dělala očividné nároky. Pokaždé se na školní chodbě na Jardu se věšela, šeptala mu sladké nesmysly a neustále mu něco vyprávěla.

Kluci si z něj samozřejmě dělali legraci, ale dílem mu všichni do jednoho Kateřinu záviděli, poněvadž to byla dobře vyvinutá modrooká blondýna.

Divila jsem se, že Jardovi nevadí, že se ta holka netěší dobré pověsti. Již v takhle útlém věku chodila s hromadou kluků. Bylo zjevné, že je tak trochu povětrná.

V kumbálu

Pochopitelně jsem se snažila, aby si mě všiml, upozorňovala jsem na sebe všelijak, i tím, že jsem si pracně sehnala minisukni, tehdy se nosily. Zdálo se však, že jsem i tak bez šance.

Vypadalo to na katastrofální prohru až do doby, kdy měl Jarda službu, což mimo jiné obnášelo nosit ze zeměpisného kabinetu mapy, tenkrát šel, tuším, pro mapu Sovětského svazu.

Když do tmavého, nehostinného kumbálu vkročil a rozsvítil, ukázalo se, že se tu líbají jeho dívka Kateřina a silák Aleš ze třeťáku. To Jardovi otevřelo oči natolik, že se z kabinetu vypotácel bez mapy Sovětského svazu a skoro bez sebe.

Pro mapu se musel vrátit. Jakmile se to rozkřiklo, v duchu jsem k němu vyčítavě poznamenala: Vidíš, tohle já bych ti nikdy v životě neudělala.

Bez sebe

Jarda se s Kateřinou rozešel, viděla jsem je, jak na sebe vztekle štěkají před školou. Říkala jsem si, že přišla moje chvíle, a opravdu přišla, a to v podobě pořádné jarní bouřky, která zuřila nad městem.

Zrovna jsme vycházeli ze školy, choulila jsem se před těžkými dveřmi, třásla se a tvářila se, že jsem hrůzou úplně bez sebe. „Co blbneš, co je s tebou?“ všiml si mě Jarda. Vysvětlila jsem, že mám z bouřky hrůzu, a tak mi jako pravý kavalír nabídl doprovod.

Docela dost jsem se k němu pod deštníkem tiskla. Teprve po několika letech, to už jsme měli před svatbou, jsem mu prozradila pravdu, totiž že jsem tu hrůzu z bouřky jenom hrála. Pravda je úplně opačná, jarní bouřky miluji a každoročně se na ně moc těším.

Kamila (68), Šumpersko