Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila.
Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo včera.
Ztráta prvního bratra
Pavel byl vždycky ochranitelský, plný života a smíchu. Pamatuji si, jak jsem s ním chodila na louku za vesnicí, jak mi vyprávěl příběhy, které jsem si pak celé noci opakovala. Byl to můj hrdina. Jednoho podzimního dne ale přišla ta strašná zpráva.
Pavel se naboural autem. Náraz byl silný, on nepřežil. Nikdy nezapomenu, jak jsem stála u nemocnice a čekala na slova, která jsem nechtěla slyšet. Maminka plakala, tatínek byl zdrcený. A já? Cítila jsem, jak mi něco zlomilo srdce na tisíce kousků.
Bratr, kterého vzala nemoc
A přestože bolest trochu časem ztichla, osud mě nemilosrdně zasáhl znovu. Můj druhý bratr, Jiří, byl o mnoho let mladší. Byl jiný než Pavel, klidnější, tichý, ale v jeho očích byla vždy upřímná laskavost. Když mi bylo třicet, zjistili mu leukémii.
Bojoval dlouho, statečně, ale nemoc ho nakonec připravila o život. Vzpomínám si na ty nekonečné hodiny v nemocnici. Držela jsem ho za ruku, když mu ubývaly síly, když jeho oči pomalu ztrácely ten jas, který měl jako dítě.
Nemohla jsem mu pomoct, ani slíbit, že všechno bude dobré. Jen jedno jediné, v té slabé chvíli, kdy jsme oba věděli… Slíbila jsem, že nikdy nezapomenu.
Bolest, která nezmizí
Byla jsem už dospělá, ale stejně to bylo brzo. Bolelo to stejně jako ztráta Pavla. Vím, že některé bolesti si člověk nezpracuje věkem a zkušenostmi. Ostatně, něco bude i na tom, že dnes, i když mi je sedmdesát pět, jsou ty rány stále otevřené.
Každý den cítím prázdnotu, kterou mi bratři po sobě zanechali. Někdy zavřu oči a vidím Pavla, jak se směje, jak mě chrání. Jindy cítím Jiřího jemnou ruku v té mé, cítím jeho tichou odvahu.
Nikdy nepřestanu být smutná, ale naučila jsem se žít s tím, že někteří lidé, které milujeme nejvíc, tu nejsou navždy. Nosím je s sebou v každém okamžiku, v každém dechu, který mohu vnímat. Oni už bohužel ne.
Paměť lásky
Moji bratři nejsou jen vzpomínky, tvoří součást mě samotné. Každý smích, každá slza, každé tiché ráno, kdy se probouzím a připomínám si, že jsou pryč, ale zároveň stále tady. A i když mě to bolí, vím, že jsem měla to štěstí je znát, milovat a být milována. Tato láska je silnější než bolest a dává mi sílu pokračovat dál.
Navždy jiné
Dřív jsem se budila s očekáváním, že mě bratři zatáhnou do svých her, že budeme závodit o to, kdo sní víc palačinek. Po odchodu Pavla se smích z domu vytratil. Táta najednou zestárl a máma jakbysmet. Pak zemřeli a mně zůstal jen Jiří. Už také není.
Mirka R. (75), Olomouc