Domů     Shledání s matkou, které bolelo
Shledání s matkou, které bolelo
5 minut čtení

Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná

V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života.

Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé rány nikdy úplně nezarostou. Bylo mi osmnáct let, když mi má adoptivní matka řekla, že nejsem její vlastní.

Neudělala to ze zlé vůle, spíš cítila, že už jsem dost stará na to, abych znala pravdu. Seděla naproti mně v kuchyni, kde voněla mramorová bábovka.

Poprvé jsem slyšela pravdu

Taková, kterou jsme dělávaly spolu. Se sklopeným zrakem mi maminka oznámila, že mě s otcem adoptovali z dětského domova, když mi byly sotva dva roky. V tu chvíli jako by se vše kolem mě zhroutilo.

Milovala jsem je a byla jsem vděčná za všechno, co pro mě udělali. Ale něco hluboko ve mně začalo praskat, jako když mráz trhá staré dřevo. Můj odraz v zrcadle už mi neříkal to, co dřív.

Kdo jsem byla? Kdo mě nechal v tom domově? Žijí moji rodiče? Jací jsou? Nemají nemoci, které bych mohla zdědit? Spoustu otázek jsem měla.

Cesta za pravdou

Trvalo mi několik měsíců, než jsem se odhodlala začít hledat. Byla to tehdy jiná doba, neexistoval internet, žádné databáze, žádné snadné stopy.

Psal se rok 1963. Chodila jsem do archivů, psala dopisy, potají mluvila s lidmi, kteří mohli znát někoho z minulosti. Trvalo mi pět let, než jsem se dopracovala ke jménu a adrese mé biologické matky. Pamatuji si ten den jako dnes.

Držela jsem ten kousek papíru v ruce a třásla se. Ne strachem, ale nadějí, že me možná chtěla a třeba ji k tomu někdo jen donutil. Možná mě konečně obejme, doufala jsem. Našla jsem ji v malém městě kousek od Ostravy. Bydlela v šedivém činžáku ve druhém patře. Zaklepala jsem.

První a poslední setkání

Otevřela mi žena s vrásčitou tváří a takovýma neživýma očima. „Dobrý den… Jsem Anna… vaše dcera.“ Pronesla jsem ta slova, která ve mně zrála roky, s něžností a bolestí. Dlouho se na mě dívala beze slova. Pak mě pustila dovnitř. Bylo tam ticho.

Žádné objetí, ani slzy, jen lhostejnost. Asi jediný scénář, který mě nenapadl. Myslela jsem na to nejlepší i nejhorší. Toto bylo něco mezi. Nezájem. Seděla naproti mně, jako by se nic nedělo, mluvila tiše a úsečně.

Řekla mi, že mě porodila ve svých šestnácti letech. Že to bylo těžké, že jí nikdo nepomohl. A že to bylo správné rozhodnutí. Zeptala jsem se na otce.

Jen mávla rukou a řekla, že to není důležité. Nepodívala se mi do očí. Po půl hodině vstala a řekla, že už musí někam jít. Poděkovala jsem jí. Ani nevím proč.

Prázdnota nikdy nezmizela

Vrátila jsem se domů a neřekla o tom nikomu. Ani své adoptivní matce, která tehdy bojovala s nemocí. Ani přátelům. Nikomu. Zavřela jsem to do sebe jako starou fotografii do šuplíku. Ale pokaždé, když jsem ráno otevřela oči, byla tam nově prázdnota.

Opravdu jsem viděla svoji matku a skutečně byla taková necitelná? Založila jsem rodinu. Měla jsem dvě děti. Dceru a syna. Byli zdraví, šikovní, milovali mě, ale já jim nedokázala dát to, co jsem možná kdysi chtěla.

Tu hlubokou mateřskou něhu, kterou si každé dítě zaslouží. Byla jsem na ně často tvrdá. Měla jsem ráda pořádek, režim a výsledky. Myslela jsem, že když jim dám vzdělání, zázemí, všechno hmotné, že to stačí. Dnes vím, že nestačilo.

Omluvy, které jsem nikdy nevyslovila

Když moje děti dospěly, odtáhly se ode mě. Ne že by mě opustily, ale byla mezi námi zeď. Taková ta, která se nepostaví přes noc. Rostla roky, já ji stavěla každým dnem, kdy jsem jim místo pohlazení řekla jen „ukliď si“.

Každým dnem, kdy jsem místo objetí nabídla jen radu nebo výčitku. Nikdy jsem jim neřekla, jak moc mě to všechno bolelo. Jak jsem si každou noc přála vrátit čas a jak jsem toužila obejmout je a říct jim, že to není jejich vina. Že chyba byla ve mně. A v tom, co jsem si celý život nesla jako těžký batoh na zádech.

Naučila jsem se odpouštět

Dnes už je pozdě měnit minulost, ale není pozdě mluvit. A tak píšu tento příběh, možná pro sebe, možná pro ně. Možná pro někoho jiného, kdo si nese podobnou bolest. Odpustila jsem své matce? Nevím. Možná ano, snad trochu. Byla to mladá dívka, sama, bez pomoci.

Možná udělala to nejlepší, co tehdy uměla. Ale nikdy neřekla, že ji to mrzí. Nikdy neřekla, že mě chtěla. A to bolí i po tolika letech. Odpustila jsem sobě? Taky nevím. Ale snažím se. Každý den.

Odpuštění může být lék

A tak tu sedím, osmdesátiletá žena, která prošla životem s batohem plným otazníků. Vím, že ten batoh jsem nesla, jak nejlépe jsem mohla. Dala jsem svým dětem, co jsem uměla.

A dnes doufám, že až jednoho dne přijdou, jen na návštěvu, řeknu: „Odpusťte mi. Měla jsem vás ráda. Jen jsem to neuměla ukázat.“ Láska se někdy ztratí mezi řádky.

Nikdy bych neřekla, jak vás může tížit celý život, že jste jednou v životě potkali osobu, která neprojevila dostatek citů. I když jsem ji neznala, byla to přece jen matka. Má matka.

Anna K. (80), Jihlava

Související články
3 minuty čtení
Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g
3 minuty čtení
Kdysi jsem měla úplně obyčejný život, na který dnes vzpomínám jako na něco, co patřilo někomu jinému. Srazilo mě auto a já přišla o vše. Pracovala jsem jako květinářka a každý den jsem vázala květiny. Byla to práce, kterou jsem milovala. Každá kytice měla svůj příběh, každá kombinace barev mi dávala smysl. Lidé si ode mě odnášeli radost a já měla pocit, že dělám něco krásného a užitečného. Vedl
4 minuty čtení
Věřila jsem, že po letech samoty jsem konečně našla štěstí v náruči nového muže. Jenže můj desetiletý syn to nesl těžce. Myslela jsem si, že život samoživitelky bude jen nekonečným kolotočem povinností a osamělých večerů. Když jsem potkala Tomáše, měla jsem pocit, jako by se na mě po dlouhé zimě konečně usmálo slunce. Nevšimla jsem si však, že stín, který náš vztah vrhal, dopadal přímo na to ne
3 minuty čtení
Netoužila jsem po muži, ovšem kamarád mi nevadil. Dnes se bojím věřit komukoli. Zbyněk byl muž, který se do naší čtvrti přistěhoval. Byli jsme tam starousedlíci, znali jsme se, takže jsme mezi sebe jen tak někoho nepustili. Ale Zbyněk byl šarmantní vdovec, všechny si nás získal. Bavil všechny, byl pozorný, ovšem vycítil, že všichni mají své blízké, rodiny. Až na jednu osobu. Na mě. Takže se na
5 minut čtení
Je to klišé. Studentka zamilovaná do učitele. Jenže nikdo neví, jaké problémy přijdou, když se to stane. Lidé nepřejí a dělají podrazy. Vždy jsem se zajímala o biologii. Když jsem byla ve třeťáku na gymplu, nastoupil k nám mladý učitel. Byl hned po škole, takže zapálený do své práce. A neviděl problém v tom, když se někdo zajímal více o předmět, aby mu více ukázal. Abych třeba mohla na biologic
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Podivuhodná netopýří navigace: „Vidí“ ušima i v naprosté tmě
epochaplus.cz
Podivuhodná netopýří navigace: „Vidí“ ušima i v naprosté tmě
V úplné tmě, kde lidské oči selhávají, netopýři bez zaváhání prolétají mezi větvemi, loví hmyz a vyhýbají se překážkám. Jejich tajemství se jmenuje echolokace, mimořádně přesný biologický sonar, který z nich dělá jedny z nejlepších „navigátorů“ v přírodě. Netopýři si svět doslova „vykreslují“ zvukem. Vysílají krátké ultrazvukové impulzy, které se odrážejí od okolních objektů a
Charli xcx se stává první globální ambasadorkou a akcionářkou značky Nothing
iluxus.cz
Charli xcx se stává první globální ambasadorkou a akcionářkou značky Nothing
Londýnská technologická značka Nothing a Charli xcx spojují své síly. Toto partnerství propojuje jednu z nejvýraznějších umělkyň své generace s technologickou značkou postavenou na stejných principech
Hermès Off Piste: Víc než interiérový doplněk
epochalnisvet.cz
Hermès Off Piste: Víc než interiérový doplněk
Hermès má bezkonkurenční schopnost proměnit téměř cokoli v ultra atraktivní objekt. Stačí se podívat na nový kulečníkový stůl Off Piste. Je vyveden v zeleném odstínu vert anglais a jeho cena převyšuje hranici 265 tisíc dolarů. Ať už hrajete, nebo ne, tento kousek je jednoznačně určen pro náročného sběratele. Francouzský módní dům Hermès se nebojí
Radost z němé tváře – Čechy a Morava
nejsemsama.cz
Radost z němé tváře – Čechy a Morava
Za exotikou nemusíme cestovat tisíce kilometrů. Africké savany s antilopami a lvy nebo americké prérie s vlky najdete i v našich luzích a hájích. Nevěříte? Tyhle tipy na safari v Česku vás přesvědčí, a tím pádem inspirují k zážitkovému výletu. Zoopark Chomutov Zoopark Chomutov v Severočeském kraji v těsné blízkosti Kamencového jezera je největší zoo u nás, co se rozlohy týče. Má totiž velkorysých 112 hektarů, takže
Tajemství z britského rašeliniště: Letadlo, které se po pádu vypařilo
enigmaplus.cz
Tajemství z britského rašeliniště: Letadlo, které se po pádu vypařilo
Je 24. března 1997 kolem čtvrt na jedenáct v noci. Důstojník, pracující na policejní stanici v britském Sheffieldu, sedí za stolem, zívá a popíjí kafe. Zazvoní telefon. [gallery ids="167975,167974
Špenátové mřížky z listového těsta
tisicereceptu.cz
Špenátové mřížky z listového těsta
Slaná chuťovka se špenátovou náplní, ideální pohoštění třeba k vínu. Suroviny na 9 kusů 1 balení listového těsta 300 g baby špenátu 4 lžíce oleje 1 cibule 2 stroužky česneku 80 g tvarohovéh
Za zády snachy kupuji dětem pamlsky
skutecnepribehy.cz
Za zády snachy kupuji dětem pamlsky
Své vnoučky prý kazím. Smím je vidět jen pod dohledem jejich matky. Narušuji totiž jejich stravovací režim. Našla jsem ale způsob, jak jim dětství trochu osladit. Nesmějí si dát buchtu, protože je upečená z bílé mouky a uvnitř se skrývají zákeřná povidla. Nesmím jim dát pribináček, protože se po něm tloustne, kravské mléko zahleňuje a
Nové Dokumentační centrum v Norimberku otevře začátkem léta
epochanacestach.cz
Nové Dokumentační centrum v Norimberku otevře začátkem léta
Německo upevňuje svou pozici jedné z nejvyhledávanějších evropských turistických destinací. Nejnovější kulturní projekty, otevření inovativních muzeí a velkolepé rekonstrukce historických památek přitahují návštěvníky z celého světa. V nadcházejících měsících se zde propojí kultura, historie i moderní zážitky do jedinečné nabídky turistických míst – přinášíme jejich výběr. Po přibližně pětileté přestavbě se koncem května nebo začátkem
Dostala Stehlíková ultimátum?
nasehvezdy.cz
Dostala Stehlíková ultimátum?
To jsou tedy věci! Dlouhých deset let trvalo, než se Markéta Stehlíková (41) odhodlala veřejně ukázat svého partnera. Ke společné fotce na sociální síti napsala, že si to nejdůležitější nechává pr
Carská jachta Standart: Luxus šel málem ke dnu
historyplus.cz
Carská jachta Standart: Luxus šel málem ke dnu
Ve velké jídelně na carské jachtě se právě podává čaj. Vyhrává k tomu kapela. Náhle se ozve náraz, nádobí a vázy s květinami padají na podlahu. Loď jako by nadskočila, pak padne zpět na vodu a začíná se naklánět. Propuká zděšení.   Carův plovoucí palác najel na nečekanou překážku, skalisko pod hladinou. Obří jachta Standart jako každé
Za říháním krav stojí nálevníci: mikrobi v žaludku řídí tvorbu metanu
21stoleti.cz
Za říháním krav stojí nálevníci: mikrobi v žaludku řídí tvorbu metanu
Krávy, stejně jako ovce, kozy a jeleni, si rády ulevují od plynů nahromaděných při trávení potravy říháním. Uvolňují přitom však metan, jeden z nejsilnějších skleníkových plynů, a tak významně přispív
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
rezidenceonline.cz
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
Pokud váš trávník po zimě připomíná spíš flekatý koberec než lákavý zelený porost, není to náhoda. Jaro vždy nemilosrdně odhalí místa, kde plevel využil náskok, který získal ještě před začátkem sezóny. Dobrou zprávou je, že právě teď máte šanci změnit pravidla hry. Když půda volá o pomoc Důvod, proč se plevele na jaře chovají životaschopněji