V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat.

Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci.

Dny dětství pod ořešákem

Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z dek a klacků. Hráli jsme si na piráty, doktory nebo učitele.

Když pršelo, schovávali jsme se pod jeho větvemi a smáli se, protože nám připadalo, že ten strom nás chrání před vším zlým.

Teplo domova

Maminka zavařovala v kuchyni a zpívala si staré písně. Tatínek sedával na lavičce, dřevo pod ním vrzalo a on škrábal brambory, protože říkal, že alespoň tak může doma pomáhat. Ten dům voněl po sušených houbách, jablkách ve sklepě a čerstvě upečeném chlebu.

Bylo to všechno jednoduché, ale právě v té jednoduchosti byla krása, kterou dnes lidé hledají v drahých dovolených a moderních věcech. Když mi bylo dvacet, odešla jsem do města. Za prací a svým životem.

Rodiče mi zamávali ve dveřích, maminka se usmívala, ale v očích měla slzy. Tehdy jsem tomu nerozuměla, teď už vím. Loučila se s kusem sebe, jelikož život šel dál, byl plný radosti, práce, dětí, starostí i smíchu.

Ale ať jsem byla kdekoliv, v srdci jsem měla ten náš dům. Když jsem se tam po letech vrátila, už byl prázdný. Strom byl starý, větve polámané. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, všechno se ve mně rozechvělo, jako by mě to místo poznalo. Dům jsme prodali, protože ho udržet nebylo v našich silách.

Bolestivý návrat

Jednou jsem udělala chybu. Rozhodla jsem se vrátit na ono místo. A ten dům tam nebyl. Zbourali ho. Vidina té prázdnoty mi vytvořila kráter v srdci. A já se sebe ptala, proč jsme dům prodali.

Když pak vidíte, že někdo přijde a jen tak smázne něco, čeho jste byli součástái, jakoby ve vás něc o zemřelo.

Jana R. (65), Šumperk