Byl to náš houbařský plácek. Ten den byl les ponurý a nepohnula se v něm ani větvička. Až najednou tam kdosi stál.

S manželem jsme byli vždy vášnivými houbaři, ale před dvěma lety v srpnu se nám stala taková velmi zvláštní a děsivá příhoda, ze které nám dodnes běhá po zádech mráz a na houby do lesa se už jen tak neodvážíme.

Příjemné odpoledne v lese

Užívali jsme si s Alešem vydařenou dovolenou, ten den bylo pěkné letní poledne, a my jeli autem k lesní cestě. Vyrazili jsme jako obvykle do lesa, který velmi dobře známe, a těšili jsme se, jak obejdeme ta naše známá místa.

Chodili jsme sem často nejen na houby, ale i jen tak na procházky. To odpoledne jsme s sebou vzali i naši fenku Sendy.

Podivné mámení

Když jsme projížděli kolem lesního palouku, manžel se najednou zadíval ven a ještě dlouze se podíval za námi na cestu.

Když jsem se zeptala, co se děje, zda je vše v pořádku, odpověděl mi, že se mu něco zdálo, že něco viděl, ale neuměl to specifikovat. Tak jsme usoudili, že to byl nejspíš nějaký houbař mezi stromy a dál jsme to neřešili.

Byli jsme tam sami

Zaparkovali jsme na konci lesní cesty. Vyšli jsme do lesa, který se zdál temnější a ponurejší více než obvykle. Necítila jsem se v něm dobře, i když jsem to místo měla ráda. Nikde nebyla ani noha, kromě nás.

Pomalu jsme se tedy procházeli po lese a hledali houby. Ušli jsme pár desítek metrů, když jsme najednou uslyšeli křupání větví.

Naše fenka se vyděsila a utekla

Rychle jsme se zastavili a naslouchali. Zvuk ale okamžitě ustal. Mysleli jsme, zda to není nějaké zvíře. Po chvilce větve opět zakřupaly, naše Sendy se rozštěkala a utekla pryč, neznámo kam. Křičeli jsme na ni, ať se vrátí, ale k ničemu to nevedlo.

A tak jsme ji šli hledat. Vtom jsem zahlédla mezi stromy tmavou postavu, jak se na nás dívá. Nevím, co nebo kdo to byl. Ale musím přiznat, že mi to nahnalo strach.

Když jsem se tam podívala znovu poté, co jsem upozornila svého muže, náhle v těch místech, kde postava stála, nebylo nic.

Strach trvá i po mnoha letech

Napadlo nás, že se tu dějí divné věci, a tak jsme se vydali rychle zpět k autu. Možná Sendy na nás čeká u auta, říkali jsme si. A tak jsme spěchali, co nám síly stačily, až jsme se ocitli na lesní cestě. Situace se ale stala ještě podivnější.

Sendy tu skutečně byla, ale celá rozrušená. Celá se, chudinka, třásla. Nastoupili jsme do auta, zabouchli a co nejrychleji jeli domů. Dost dobře nechápu, co jsme v tom lese tenkrát viděli nebo kdo se tam skrýval.

Kdykoliv si na tu příhodu vzpomenu, běhá mi mráz po zádech a na houbaření nemám ani pomyšlení.

Alena R. (57), Liberec