Ve chvílích, kdy mě moje samota téměř zabíjela, jsem se začala modlit ke svému andělovi a přála jsem si, aby se stal zázrak.
Vždy jsem věřila, že existují dobré síly, které nám pomohou, když už dál nevíme, kudy kam. Například naši strážní andělé.
Zjevení anděla mi pomohlo
Moje obavy ze samoty vyřešilo zjevení právě jednoho takového krásného anděla. Tajemná zářivá bytost mi pomohla najít osudového muže, ať to zní jakkoli neuvěřitelně. Trpělivě jsem čekala dva dny, ale teprve třetí odpoledne jsem se dočkala.
Vztahu jsem obětovala všechno
V mládí jsem se zamilovala do muže, který byl o generaci starší. Všichni kolem mě byli proti tomu vztahu. Mimo jiné mě varovali, že ve stáří budu sama. Prosadila jsem si však svou a svoji lásku jsem si vzala.
Obětovala jsem tomu vztahu všechno, včetně toho, že se kvůli manželovým zdravotním problémům nikdy nestanu matkou. Věděla jsem, že nás jednou rozdělí smrt.
Několik týdnů v kómatu
Když to pak přišlo, bylo to hodně rychlé. Manžel utrpěl mozkovou mrtvici, po které několik týdnů ležel v nemocnici v kómatu. Už se neprobral k vědomí. Bolelo mě, že jsme se spolu nemohli rozloučit.
Bylo mi necelých padesát let a tak, jak mi to kdysi prorokovala má rodina a moji blízcí, jsem zůstala sama.
Samota mě ničila
O tajemství, záhady a nadpřirozené jevy jsem se zajímala už v mládí. Věřila jsem, že každému je přisouzen nějaký strážný anděl, a občas jsem si přála setkat se s tím svým.
Nyní, kdy už jsem neměla ani rodiče, jsem se cítila dost osaměle, a to byla chvíle, kdy jsem si na strážného anděla vzpomněla. Začala jsem se k němu pravidelně modlit.
Vyzývala jsem ho, aby mi pomohl a přivedl mi do cesty hodného přítele, s nímž by mi znovu chutnal život. Vypadalo to však, že moje modlitby nepomáhají, nebo že je můj anděl neslyší. Nic jsem mu nevyčítala, říkala jsem si, že zřejmě nenastal ten pravý čas.
Byla jsem trpělivá
Dál jsem věřila, že jednou to přijde a anděl mi zařídí osudové setkání. Tak uplynulo osm měsíců. Pořád jsem byla trpělivá, ale duši mi už uvnitř nahlodávaly obavy ze samoty. Jednoho večera to bylo skoro k nevydržení. Nemohla jsem usnout a můj smutek byl tak velký, že mi až tekly slzy.
Sen jako znamení
Když jsem pak konečně usnula, zdál se mi podivný sen. Kráčela jsem v něm po zapadlých koutech našeho města a najednou jsem spatřila zvláštní bytost. Z té postavy v bílém rouchu vyzařovalo jemné světlo.
Nebylo jí vidět do obličeje, ale pochopila jsem, že se jedná o mého strážného anděla, který se mi zjevil v této podobě. Pokynul mi, abych ho následovala. Poznávala jsem některá místa, kudy jsem občas chodila. Anděl mi pak ukázal na jednu restauraci.
Před ní zastavil a světlo, které z něho vyzařovalo, zesílilo. Potom se pomalu začalo vytrácet i s andělem. Ve snu mě všechen smutek opustil, a když jsem se probudila, měla jsem nevysvětlitelně dobrou náladu.
Brala jsem ten sen jako znamení a ještě téhož dne odpoledne jsem zamířila k té restauraci, o které se mi zdálo.
Do restaurace jsem se vracela
Seděla jsem tam asi hodinu, ale nic se nestalo. Uvědomila jsem si, že možná příliš spěchám, protože žádný zázrak se neodehrává okamžitě. Trochu mě to zklamalo, ale rozhodla jsem se, že svého anděla uposlechnu a druhý den znovu do restaurace přijdu.
Ani další den ale asi nebyl ten pravý. Řekla jsem si, že budu trpělivá, a do restaurace jsem se vydala znovu.
Srdce mi dalo odpověď
V ten den nebylo moc hezké počasí, pršelo a byla zima. Ve chvíli, kdy jsem dopíjela druhou kávu a chystala se, že odejdu, vyšlo venku slunce. Bylo to skoro jako zázrak, protože vykouklo mezi mraky jen na minutu.
Právě v tom okamžiku vešel do restaurace muž přibližně mého věku. Byl velmi pohledný a okamžitě mě zaujal. Moje srdce mi okamžitě řeklo, že je to ten, na koho čekám.
Vnitřní hlas mu poradil
Naše oči se setkaly a on se na mě mile usmál. Přisedl si k mému stolu. Za pár minut mi připadalo, jako bychom se znali dlouhá léta. Muž mi řekl, že normálně do restaurací nechodí, ale tentokrát mu nějaký silný vnitřní hlas radil, aby vstoupil dovnitř.
Málem jsem mu na to řekla, že tím hlasem byl nejspíš můj strážný anděl, ale včas jsem se zarazila. Vypadalo by to divně a já nechtěla to vytoužené setkání pokazit.
Našla jsem svou životní lásku
Když jsme pak vyšli ven, zdálo se mi, že na protější budově se objevilo nějaké podivné světlo. Připomínalo mi tu záři z mého anděla ve snu.
Večer před usnutím jsem svému andělovi poděkovala – a vlastně to dělám dodnes, protože jsem v to odpoledne našla nejen osudového muže, ale i nového manžela. S Lukášem jsme se vzali před třemi lety a já nemůžu být šťastnější.
Jitka N. (58), Teplice