Kdysi zde prý býval a jeho voda léčila. Pak ten pramen zmizel. Objevil se až po mnoha letech. Byla to živá voda? A kdo byla ta žena, kterou babička nazývala vílou?

Ráda vzpomínám na pramen vody skrytý v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelný, a chodívala jsem si k němu omývat obličej. Takové prameny totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví.

Ten pramínek se objevil v mém dětství v místech, kde kdysi bývala studánka. Slyšela jsem o ní vyprávět babičku, ukazovala mi místo, kde studánka byla, a pak zmizela. Starala se o ni prý dobrá víla, Babička o ní vyprávěla vždycky se slzami v očích.

Jako malá holčička ji prý viděla. A v tu chvíli se přidal do vyprávění dědeček s tím, že dobrou vílu chytli komunisté do sítí a odvezli do blázince. Babička se za to na dědu zlobila, že nemá k ničemu úctu a ze všeho si dělá legraci.

Vrátil se

Bylo mi moc líto, že studánka zmizela. Chodívala jsem k tomu místu, dávala tam květiny z louky a zpívala písničky, které jsem si sama vymyslela. Byly o studánce a hodné víle. A pak se to jednoho dne stalo.

Bylo mi tehdy asi osm let, běžela jsem po ránu k místu, kde studánka bývala, a koukám, že ze země vytryskl pramínek. Moc jsem se zaradovala a děkovala víle. Pak jsem běžela říct tu novinu babičce. Nemohla tomu uvěřit, Nechala práce a běžela za mnou.

Noční můra

Pak jsme kolem pramínku tancovaly obě. Babička si hned přinesla konvičku, aby vodu nabrala. Dědeček to u večeře, když se vrátil z práce, okomentoval slovy, že by měl postavit na dvoře druhou kadibudku, když budeme tu vodu pít.

Od té chvíle se mi začal zdát o studánce sen. Začínal vždy na návsi. Kde se vzal, tu se vzal, z rybníka se vynořil muž. Utopenec! Na rozdíl od většiny filmů o zombie se ale nepohyboval pomalu, běhal rychle.

Honil mě kolem rybníka – nikde nebyl nikdo, kdo by se objevil a zachránil mě. Domy byly prázdné, všichni kamsi zmizeli. Věděla jsem, že musím utíkat ke studánce, abych se zachránila. Cesta byla zarostlá vysokou travou.

Utíkala jsem jako o život a slyšela, jak za mnou ten utopenec funí. V poslední chvíli, když už jsem opravdu nemohla a upadla, se objevila žena v bílých dlouhých šatech. S úlevou jsem jí vyskočila do náruče.

Můj pronásledovatel se zastavil, z nějakého důvodu se té ženy bál, jen zlostí syčel a doslova se odplazil zpátky k rybníku. Žena v bílém mě pohladila, vzala za ruku a řekla: „Pojď, jdeme domů!“

Zachránkyně

Věřila jsem, že to je ta víla, která studánku chránila. Vrátila se k tomu pramínku. Léčivý pramen po několika letech zase zmizel, bylo to krátce po smrti babičky. Maminka a strýc domek prodali.

Když jdu kolem, říkám si, jestli se tam léčivý pramen ještě někdy objevil, nebo už ne. Při současném suchu si myslím, že se ho dnešní majitelé už nikdy nedočkali.

Daniela (69), Jihlava