Své děti jsme vedli k poctivosti. Nikdy jsme s nimi neměli problémy. Když se z mé vnučky stala zlodějka, byl to šok pro celou rodinu.
Když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi křičet na celé kolo, že tomu nevěřím a nemůže to být pravda! Moje milovaná vnučka Ivanka byla ve škole nařčená, že krade.
Ve třídě se ztrácely věci už delší dobu, byly to samé drobnosti, ale nakonec si na zloděje učitel políčil, a chytl naši Ivanu přímo za ruku. Rodiče museli do školy a stálo je to velké úsilí, aby Ivana nedostala dvojku z chování.
Mluvili jsme jí do duše všichni, a zdálo se, že vnučka chápe závažnost svého činu. Jenže pak došlo na podobný incident na táboře, kde ji také chytli. Kradla trika, svetry, ponožky. Jako by jich doma neměla dost!
A když na ni nakonec zavolali policii v naší samoobsluze, byla z toho ostuda po celém našem malém městě. Nemohla jsem z bytu ven, jak jsem se hanbou propadala. Můj syn, Ivany táta, jí zatrhl kapesné a ven nesměla. Jen na kroužky, kam ji táta vozil autem.
Pokušení sílilo
Když jsme o všech těch krádežích s vnučkou mluvili, zdála se být rozumná, neodporovala, seděla sklíčeně a mlčela. Jenže zanedlouho to udělala znovu. Když se její kamarádce ve škole ztratily sluneční brýle, šli už její rodiče najisto.
Vnučka byla takříkajíc známá firma. Nevěděli jsme si s ní rady, až mi jedna moje známá u kávy řekla, že by to mohla být kleptomanie. Že to je prostě nemoc jako každá jiná. Měli bychom zajít s vnučkou k lékaři.
Zdálo se mi to šílené, ale když jsme to posléze probírali v rodinném kruhu, došli jsme k názoru, že to stojí za vyzkoušení. Inu, tonoucí se stébla chytá, jak se říká… Sezení u psycholožky bylo zajímavé, nicméně nás překvapily některé názory Ivanky.
Měla pocit, že je nepotřebná, k ničemu, odkázaná na nás a naše peníze. Sžírající vnitřní trauma, které se stupňovalo a vedlo k tomu, že cítila potřebu si něco pořídit sama nebo přinést něco domů i za tu cenu, že ji chytnou. Co by pomohlo?
Viseli jsme všichni psycholožce na rtech, co nám poradí moudrého. A ona přišla s naprosto jednoduchou radou. Vnučka potřebuje vydělávat. Přispívat do rodinného rozpočtu, občas něco koupit za své vlastní peníze pro sebe nebo pro své blízké.
Zatím to funguje
Říkali jsme si, jak je asi šťastná, že jako jedináček má všechno, že nemusí nikam na brigády, že se má mnohem lépe, než jiné děti! A ono ne! Ještě ten den jsem Ivance domluvila v oblíbené cukrárně hezkou sobotní brigádičku.
Vnučka byla nadšená hned první den, že se naučila pracovat s kávovarem a dělat srdíčka z pěny na hladině kávičky pro zákazníka.
Kdo by to býval řekl, jak snadné řešení měl tento zdánlivě zapeklitý problém. Od té doby je klid. Ivana už je dospělá, vydělává, nekrade, ale naopak nám kupuje dárky. Očividně moc ráda!
Anna (74), Liberecko