Měla jsem nemocnou páteř a lékař nám poradil, že skvělou terapií by byla jízda na koni. Jenže, kde ho vzít? A tak děda vymyslel řešení.

Narodila jsem se v malém městečku na Vysočině. Byla jsem třetí dítě a dost jsem tím trpěla. Nejenže jsem měla pocit, že rodiče stále upřednostňují mé starší sourozence, ale hlavně jsem byla od narození nemocná. Takové neduživé dítě.

Maminka na tom taky nebyla právě zdravotně nejlépe, a všechno leželo na tatínkovi, který nás živil – mé dva starší bratry, ve kterých se rodiče viděli, a pak taky mě, toho drobného, věčně nemocného chudáčka.

Babička a dědeček

Tak o mně doma mluvili. Babička s dědečkem se s tím ale nedokázali smířit, a nakonec si mě vzali k sobě. Za což jsem jim dodnes vděčná. Taky jsem jim říkala později: Maminko a tatínku! Ke svým vlastním rodičům jsem vztah nikdy neměla.

Bela měla pochopení

Prarodiče si mě vzali k sobě, když mi byly čtyři roky. Začali se o mě starat a já konečně trochu přibrala na váze a dostávala se ze svých zdravotních neduhů. Ještě jsem ale pořádně nechodila, nebyla jsem schopná se udržet na nohou. Bylo to hlavně páteří.

Lékař prarodičům řekl, že by mi pomohlo jezdit na koni, nebo na nějakém poníkovi. Dědečka napadlo, že bych mohla jezdit na jejich ovečce Bele. Byla moc hodná. Dodnes si pamatuji, jak mě na Belu prvně posadili.

Bela držela a poslouchala na slovo, pak, jako by se o mě bála, našlapovala lehce a pomalu. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, i když jsem byla tehdy ještě hodně malá. Také babička s dědou mi o těch časech často vyprávěli.

Jako ostatní

Už ráno jsem se těšila, jak si sednu Bele na záda a ona mě bude vozit po zahradě. Seděla jsem tak vysoko, že na mě zvířata na dvorku vzhlížela s respektem, jako bych byla nějaká princezna. Možná i to zapůsobilo na moje zdraví. Psychika je mocná.

Na Bele jsem se vozila celé léto, a když se mnou na podzim vyrazila babička k lékaři, nestačil se divit. Páteř se mi narovnala a zpevnila i moje chůze byla lepší.

Ještě dva roky jsem se takto proháněla na naší ovečce, která to trpělivě snášela, a do školy jsem nastoupila jako ostatní děti. I když původně vyhrožovali, že pro celkové opoždění půjdu o rok později.

Bela tu s námi pak byla ještě tři roky. Nikdy na ni nezapomenu, protože ona byla moje nejlepší léčitelka a skvělá kamarádka.

Jitka (65), Vysočina