Všichni už dávno s někým randili, jenom já jsem byla pořád sama jako v plotě kůl. Jenže kde najít kluka, který by mě miloval?

Bylo mi sedmnáct, a ještě jsem do té doby s nikým nechodila. Musím přiznat, že jsem se cítila pekelně trapně. Skoro všechny spolužačky už randily. Byl máj, a to je téměř povinné se zamilovat. Jenže já pořád nic. Upsala bych bývala ďáblu duši, kdyby to šlo.

Akorát že se o mě nezajímal ani ďábel. Znala jsem to z pohádek: najednou se objeví mládenec v mysliveckém obleku a řekne: „A kohopak si vyberete, slečinko? Vaše přání je předem splněno.“ Jenže kde by se tu vzal? Chodila bych s kýmkoli. „I s Martinem?“ potměšile se zeptala spolužačka Iva.

Martin byl až chorobně nesmělý, s věčně červenými tvářemi, když se podíval na holku, málem se utopil v rozpacích. Pokrčila jsem rameny. „Kouká na tebe tak oddaně,“ kula Iva železo, dokud bylo žhavé.

Rande

To byla pravda. Koukal na mě jako na nějakou královnu. Stačilo vlastně ochomýtat se kolem něj a škemrat, aby mi dal opsat úkol z matiky. Zanedlouho mi přinesl sešit s příkladem a našla jsem tu i papírek se vzkazem: Nešla bys po škole ven?

Otočila jsem se k jeho lavici, koukal na mě jako věrný pes, a několikrát zřetelně kývla. Rande bylo domluveno. Spadl mi kámen ze srdce už proto, že půjdu-li s Martinem ven, živá duše se mi už nemůže posmívat, že jsem nikdy nebyla na rande.

Ale pak jsem toho litovala. Rande s Martinem bylo nezapomenutelné. V podstatě to byl docela hezký kluk, kdyby neměl ty rezavé manšestráky a příšernou bundičku nejspíš po dědovi, docela by se mi i líbil. Šlo jen o to, že nemluvil. Po celou tu hodinu, co jsme courali po náměstí i po parku, neřekl ani slovo.

Deset slov

Nic takového jsem nikdy v životě nezažila. Holkám jsem nazítří řekla, že nic takového už ani zažít nechci.

Martinovi to asi taky šrotovalo v hlavě, protože se ke mně po škole asi tak za týden přitočil a po dlouhém, vnitřním boji, kdy zčervenal ještě víc než byl, z něj vylezlo: „Promiň.“ Byl smutný. Pochopila jsem, že za svou nesmělost nemůže.

Svým způsobem bylo prima, že není žádný frajírek, tvářící se jako ředitel zeměkoule. Zase jsme spolu courali parkem a on na mě krásně hleděl. Spočítala jsem, že v průběhu procházky řekl zhruba deset slov. Zlepšovalo se to.

A zlepšilo se to natolik, že dnes, kdy jsme spolu již desítky let, Martin prakticky nezavře pusu. Občas o našem seznámení vyprávíme a naši posluchači nemohou uvěřit, že byly i časy, kdy během dlouhé procházky neřekl jediné slovíčko.

Dana (62), Zlín