Do jiného stavu jsem přišla ani ne po roční známosti na konci prvního ročníku vysoké školy. Hned jsem to cítila a věděla jsem, že budeme mít Štěpánka.

Ašťastný byl i budoucí tatínek Marek. Tím ovšem nadšení rodiny končilo. Moji rodiče, kterým v té době bylo 43 a 45 let, byli spíš na pokraji zhroucení než nadšeni. Matka kantorka dokonce utrousila:

„U nás na učňáku se jako první vdávají ty nejošklivější holky!“ Dlužno podotknout, že už v té době jsem si přivydělávala focením a v reklamách. V podobném módu jako naši byl i budoucí tchán a jediná, která se radovala s námi, byla budoucí tchyně Zdena.

Nejkrásnější roky

Výhoda mládí je, že mnoho věcí nedomýšlíte, protože prostě nemáte žádné zkušenosti a věci berete, jak přijdou. A já byla tak šťastná, že jsem se nebála ničeho.

Přes prázdniny jsme zorganizovali svatbu, zvládla jsem i první semestr druháku a 15. března se nám narodil Štěpán. Tři roky po Štěpovi, také 15. března, se narodila Barunka.

I když jsem musela mezi rozením dětí studovat, vydělávat na brigádách, abychom měli alespoň nějaké peníze, a podporovat svého muže, který marně hledal cestu životem, bylo to to nejkrásnější období v mém životě.

Je to moje věc

Od rodičů jsem nic nechtěla, protože mi matka jasně řekla: „Chtěla ses vdávat, tak si poraď!“ Tak jsem se naučila na nikoho nespoléhat a poradit si. Je to fajn, ale je to nesmírně únavné.

Časem jsem pochopila, že pro mne bude snazší starat se jen o dvě děti a opustit jejich tatínka, který fungoval spíš jako starší sourozenec. A lehké to nebylo. On vždy zůstane tím nejbližším, tátou mých dětí.

Určitě bych dnes udělala spoustu věcí jinak, ale tenkrát jsem to neuměla. Ani já, ani on. Oba jsme si nesli své bolístky od rodičů. A to není dobrý základ vztahu.

Další byl drsná zkušenost

Našla jsem si krásného, nadaného, vtipného herce, alkoholika. Agresivního. To, co se zpočátku zdálo jako velké štěstí, se nakonec obrátilo v těžkou životní zkoušku. Děti ho měly zpočátku rády, dobrá nálada, kterou šířil, byla přitažlivá.

Chodili jsme s ním na zkoušky do divadla, na premiéry, jezdili jsme na zájezdy. Byl zábavný a měl nás opravdu rád. Dokud se nenapil. V té době jsem udělala všechny chyby, které ženská naivita ovlivněná láskou dokáže.

A je to jediné, co mě ve vztahu k mým dětem mrzí. Zase na druhou stranu, můj táta byl cholerik a řval často, ani k tomu nemusel být namazaný.

Všechno ničil

Trvalo mi zkrátka příliš dlouho, než mi to došlo. Ale své děti jsem chránila vždy. Pokud jsem do telefonu slyšela, že pil, rovnou jsem mu řekla, ať nechodí domů. A to s plným vědomím, že může skončit u jiné ženské, která se ho ráda ujme.

Snažil se i léčit, ale z Bohnic se vydal rovnou na tour po místních hospodách. I když už jsem s tím ochlastou nebyla, rodina ho používala jako zbraň proti mně. A byl to také důvod, který mezi mnou a mým synem v průběhu let způsobil i odcizení.

Všechno se to sečetlo

Když jsem ho nechtěla poslouchat, použil toho ožralu, jak mu říkal s despektrm, a pak se mnou i dva roky nemluvil. A to byla voda na mlýn mé matky, která vždy špatně snášela můj hezký vztah s dětmi. Nakonec se jí povedlo poštvat děti proti mně.

Mé zdraví se v té době značně zhoršovalo, byla jsem zranitelná. Nikdo nevěděl, co se se mnou děje. Léta dřiny, kdy jsem pracovala ve dne v noci, abych děti uživila, si začala vybírat svoji daň. Málo jsme si volaly, téměř se nevídaly.

Ani jsem tehdy nebojovala, bylo mi totiž po zdravotní stránce už tak mizerně, že jsem měla energii sotva pro sebe.

Doufala jsem, že pochopí

Prostě jsem doufala, že vše dobré, co jsem do svých dětí vložila, to ohromné množství lásky, které jsem k nim vždy cítila, a naši výjimečnou soudržnost a otevřenost prostě nejde zadupat do země.

Věřím, že jsem toho udělala dobře víc, než co jsem podělala. A to se prostě ztratit nemůže. Mé přesvědčení bylo správné. Jen ty správné věci chtějí někdy čas…

Jsme zase my tři!

Moje děti dospěly, získaly vlastní zkušenosti i názor. Kritika se změnila v respekt a porozumění. Jsme stále my tři, kteří držíme pospolu a podporujeme se, i když se naše názory mnohdy rozcházejí. Ale o tom život přece je.

Postarají se

A když jsem minulý týden ztrácela naději, protože jsem si udělala otřes mozku, jak v poslední době padám, zavolaly mi konferenčním hovorem a řekly: „My se o tebe postaráme, mami! Netrap se prací, netrap se ničím. Máš nás!“

Nevím, jestli si tolik štěstí zasloužím, ale vím, že udělám vše, abych jim na tom krku opravdu neskončila. Všeho s mírou! Nebo Mírou?

Pavlína H. (67), Kladno