Byla jsem snad prokletá. Jeden mizerný vztah za druhým. Až jsem se z nudy vydala ke kartářce, na které jsem vlastně nikdy nevěřila, a to mi zachránilo život!

Když jsem byla mladá, chlapi mi leželi u nohou. Byla jsem modelka, velká sportovkyně, a hlavně vždy dobře naložená holka, co nezkazila žádnou srandu. Velmi brzy jsem ale propadla iluzi, že jsem našla toho pravého, a ve dvaceti se vdala. K mládí patří bezstarostnost, která možná pramení z nedostatku zkušeností.

Dospěli jsme a rozvedli se

Brzy se nám narodily dvě děti a vše vypadalo sluncem zalité. Ale jen chvíli. Můj muž nějak nebyl schopný převzít roli hlavy rodiny a postarat se o nás. A tak jsem všechny mužské úlohy postupně začala přebírat já. Ty mateřské a ženské mi samozřejmě zůstaly.

Časem jsem začala být vyčerpaná, cítila jsem se nepochopená a doma to logicky přestalo klapat. Ke svému muži jsem nedokázala vzhlížet, protože se z něho stala spíš přítěž.

Napřed jsem se snažila čerpat energii od milenců, kteří mi poskytli alespoň částečnou útěchu, ale je jasné, že to je vždy začátek konce. Po deseti letech jsem toho měla dost a rozvedli jsme se. Manžel mi to nikdy neodpustil. Ne milence, o těch neměl ani zdání, ale že jsem si dovolila odejít.

Další terno za ternem

Další vztahy byly asi jen odrazem stavu mé duše. Tedy dost žalostné. Manžela jsem vyměnila za herce. Byl to krásný chlap, nadaný a vtipný. Jen alkoholik. Napřed mi to nepřišlo tak strašné, ale po čase se předvedl v celé své „kráse“.

Nicméně, vydržela jsem dalších deset let. Jsem přece držák. Následoval pingl a feťák. Tím jsem zakončila etapu pokusů o partnerské soužití a začala si s muži jen užívat. Bylo to prima období.

Ale jak člověk stárne, neměl by zůstávat sám. Vždyť ani ty vnučky mě už moc nepotřebovaly. „Skončím jako stará, zaprděná bába,“ pomyslela jsem si. Rozhodla jsem se, že se to pokusím změnit.

Ženatý a dědek?

Kam ale má jít člověk po šedesátce, když se touží seznámit? Zejména když netouží po někom, kdo vypadá jako reklama na kriminál nebo na chudobinec? To už znám.

Občas o mě někdo v mém okolí projevil zájem, jako třeba děda kamarádky mojí vnučky, ale moc dobře to nedopadlo. Zájem by měl, ale manželku taky. Nikdy mě nezajímali chlapi druhých žen.

Bylo to z určité ženské soudržnosti, i když moc dobře vím, že moc žen to takto nastavené nemá. Byla jsem už dlouho sama a pochopila jsem, že mi to tak vyhovuje. Ale když už jsem si jednou něco usmyslela, nechtěla jsem to jen tak vzdát. Mám snad zkusit seznamku? Už jsem měla před očima ten zástup zoufalců, se kterými bych jen ztrácela čas.

Kartářka byla fajn

Má letitá a nejlepší kamarádka Věra měla vnoučata ještě malá, takže neměla čas vůbec na nic, natož aby se mnou někam vyrazila. Vždycky za mnou přilítla, vychrlila novinky a byla pryč. Při poslední návštěvě mě ale překvapila.

Nabídla mi, že spolu půjdeme ke kartářce. „U nás v práci už u ní byli všichni. A všichni si ji chválí!“ Přemlouvat mě nemusela. Kvůli troše zábavy bych s ní šla kamkoli, třeba na výlov rybníka v plavkách.

Kartářka vypadala dost mladě a rozhodně nepřipomínala magickou bytost z různých povídaček, ale i tak mi byla sympatická. Nehrála si na nějakou nafrněnou vědmu, nebyla v černém a neměla deset koček. Byla to obyčejná ženská v tričku a riflích.

To mi dodalo odvahy a přisedla jsem si k jejímu stolku. Že se na mě mile usmála, jsem brala jako bonus.

Mile mě překvapila

Rozdala karty a já si tři vybrala. „No, vy to nemáte lehké. Musíte si najít chlapa, to je jasné,“ řekla mi klidným hlasem, jako bych snad byla nějaká rozčilená. Já jen pokrčila rameny, neřekla mi nic nového. Ona, jako by moje myšlenky slyšela, mi odvětila:

„Ten muž, kterého hledáte, žije ve vaší blízkosti. Znáte ho, jen jste si ho doposud vůbec nevšimla. Nebude to trvat dlouho a uvidíte ho! Nebojte!“

Přestože jsem jí nevěřila ani slovo z toho, co řekla, dodala mi dobrou náladu. Cestou domů jako bych se skoro vznášela. I mojí kamarádce Věře zvedla náladu.

Obě spokojené

Prý si Věra konečně od toho věčného kolotoče odpočine, ale nebude to zadarmo, tak ať se neleká. Sice jsme netušily, co tím vlastně kartářka myslela, ale už za dva dny jsme to zjistily. „Zlomila jsem si palec u nohy.

Je to směšné, ale bolí to jako čert, a já dokonce musím zůstat pár dní v nemocnici,“ volala mi kamarádka a hned se začala smát. Odpočine si, ale něco ji to stojí. Měla pravdu.

Už ví, co kartářka myslela

Byla jsem si jistá, že teď je řada na mně. Pečlivě jsem začala zkoumat všechny muže, s kterými jsem se setkala. Potom jsem si šla od kurýra vyzvednout balíček. Dost často jsem si něco objednávala.

Vozil nám to už pár měsíců stále stejný muž, jmenoval se Roman a byl vždy moc milý. Vždy si se mnou povídal. Zahleděla jsem se na něho a měla jsem jasno. Byl to ON! Nebylo pochyb, jen mně to před tím nějak nedocházelo. Měl upřímnou tvář a velké vlídné oči.

A vždy se moc hezky smál. A já si myslím, že smích je koření, co dává životu šťávu. Všiml si, jak se na něj dívám a asi si všiml, že mi konečně jeho zájem došel. Ani nezaváhal a řekl: „Nešla byste někdy na kávu?“

Petra K. (63), Žďár nad Sázavou