Seznamování se s muži je věda. Myslela jsem, že se mi to nepodaří a zůstanu na ocet. Naštěstí mi dobrou radou pomohla babička.

Byla jsem přesvědčena, že se s nikým vhodným neseznámím a že se nevdám. Kdyby alespoň máma tolik nevyváděla! Nesla těžce, že má neprovdanou dceru, a vzhledem k pesimistické povaze žádné světlo na konci tunelu neviděla. A já už vlastně taky ne.

„Zůstala jsi na ocet!“ spínala máma ruce. „Co já řeknu ženským! Každá už je babička, jenom já…“ a rozplakala se. Nijak mi mou situaci neusnadňovala, na rozdíl od babičky, která byla i ve svém věku paradoxně daleko méně staromódní než máma.

„Babi, jak se mám seznámit?“ vyzvídala jsem nešťastně. Smála se: „To se ptáš staré ženské? Já už si ani nepamatuji, jak jsme se kdysi seznamovali.

Jen si vzpomínám, že se jedna moje kamarádka seznámila díky psovi. Vždycky říkávala, že procházka se psem je na seznamování zaručená věc.“ Uznala jsem, že to není tak úplně špatný nápad.

Ani rybičky

Nikdy jsem ale žádné zvíře neměla, ani rybičky, naši mi to nedovolili. Netušila jsem, že když si vypůjčím od sousedky ohaře, vystavuji se nejrůznějším nebezpečenstvím.

Ohař patrně poslouchal svého pána a paničku, na mě nebyl zvyklý, ignoroval povely a táhl mě jako papírového draka.

Seznámila jsem se, ale nikoli s ideálním mužem, nýbrž s příkopy, roštím, potokem, narazila jsem do popelnice a dvakrát ležela na zemi – podruhé se zlomenou rukou. Babiččina rada nakonec zázrakem skutečně fungovala.

Seznámila jsem se se službu konajícím chirurgem, který mě ošetřil a konstatoval, že operace naštěstí nebude potřeba. Mohla jsem na něm oči nechat. Byl to pěkný chlap ve věku asi pětatřiceti let, a tak jsem si v duchu rezignovaně řekla: Ten bude určitě ženatý.

To koukáš

Ukázalo se však, že není. Když mi sestřička sundávala sádru a on psal na stroji zprávu o mém úrazu, všelijak jsme se na sebe usmívali. Když jsem se rozloučila a celá rudá vyšla na nemocniční chodbu, spěchal za mnou. Bylo vidět, že se topí v rozpacích.

„Slečno…“ koktal, „nešla byste… někam? Třeba do kina?“ Když jsem odpověděla, že moc ráda, oddechl si. „Ale pokud možno bez toho ohaře,“ dodal ještě, abych si všimla, že je vtipný.

Když jsem ho po půlroce přivedla domů na nedělní oběd, máma zářila jako sluníčko. Večer jsem zaslechla, jak telefonuje s kamarádkou. „Představ si,“ vykládala, „naše holka si přivedla chirurga! To je partie, to koukáš, Jiřino, co?“

Mirka (67), Karviná