Během víkendu na horách jsem zažila noční můru. Ztratila jsem se v lese, všude jen sníh a stromy. Pak jsem uslyšela vytí.

Kamarádka mi volala na poslední chvíli. Musela zrušit víkend na chalupě, kterou měla zamluvenou. Nabídla mi, abych jela místo ní. Byla by škoda, kdyby ubytování propadlo. Sice jsem tak narychlo nesehnala nikoho do páru, ale vyrazila jsem. Knížka u kamen a procházka sněhem mi jistě udělají dobře.

Stopy ve sněhu

Noc před odjezdem jsem měla divný pocit, do ložnice mi svítil měsíc a budily mě noční můry. Zdálo se mi, že slyším výt vlkodlaka. Napadlo mě, že asi příliš sleduji horory. Cesta mi krásně uběhla, a hned jak jsem v chalupě zatopila, vyrazila jsem na výlet.

Napadl metr sněhu, v lese jsem se jím brodila podle navigace, ale znenadání se mi vybil telefon. To jsem tedy dostatečně nepromyslela. Rozhodla jsem se vrátit po vlastních stopách.

Zdálo se to jako dobrý plán, ale ty moje se brzy pomíchaly s cizími. Zvláštní, předtím jsem je neviděla a nikoho jsem cestou nepotkala. Aniž bych si to uvědomila, šla jsem úplně jinudy a třikrát jsem se pak ocitla u stejného krmítka.

Ozvalo se vytí

Pomalu se smrákalo a mně bylo do breku. Byla jsem sice teple oblečená, ale na noc v horách to nestačilo. Ticho v lese už mi nepřipadalo tak malebné a začínala jsem se opravdu bát o život. Bloudila jsem ještě pár hodin a pak už jsem to vzdala.

Sedla jsem si na povalený kmen a myslela si, že usnu a umrznu. Najednou se nedaleko ozvalo zavytí a pak hned další. Byla jsem úplně zticha a poslouchala, jak se kolem mě stahují vlci. Kruh se pomalu uzavíral.

Světla vesnice

Brzy byl slyšet jejich pohyb ve sněhu, větření a čenichání. Představila jsem si, jak mě roztrhají na kusy. Doufala jsem, že si mě nevšimnou, když budu úplně potichu. Ale věděli o mně. Seskupili se opodál a já viděla jejich oči.

Potom se pomalu vydali společně jedním směrem. Nevím jak, ale pochopila jsem, že je mám následovat. Šla jsem tedy v dostatečné vzdálenosti za nimi, občas se po mně ohlíželi. Asi za půl hodiny jsem v dáli zahlédla světla vesnice.

Vlci mě vyvedli z lesa a já honem utíkala až do chalupy. Když jsem to druhý den vyprávěla v místní hospodě, smáli se mi. Vlci prý v okolí jsou, ale ty bych potkat nechtěla. Musela jsem potkat nějaké psy ze sousedství. Já si ale myslím svoje.

Noc po tom hrůzném zážitku se mi vybavil zážitek z dětství. Byly mi dva roky a v zoologické zahradě jsem spadla do vlčího výběhu. Než se seběhli lidé na pomoc, viděla jsem kolem sebe několik vlků. Očichávali mě a já se vůbec nehýbala.

Proběhla mezi námi jistá dohoda o neútočení. Pamatuji si, že jsem se přestala bát. Vůbec mi nevadí, že mi kamarádi nevěří. Hlavní je, že jsem se z toho lesa dostala a žiji.

Alena Š. (50), Příbram