Dnes bych to vzala zpátky. Ty čtyři desítky let, kdy jsme spolu nemluvily. Stihly jsme se usmířit, ale pak sestra náhle odešla. Mělo to tak být? Tak krutý je osud.

Probudila jsem se do zimního rána. Vzduch byl chladný, okna pokrytá námrazou a venku se na šedé obloze míhaly mraky. Seděla jsem na okraji postele, můj pohled byl upřený na starý a omšelý rám fotografie na nočním stolku.

Byl to snímek z dětství, tehdy mi bylo pět let. Vedle stála moje sestra Tereza. Mám tu fotku už tolik let, dívám se na ni pořád dokola a mám pocit, jako by se ta ztráta sestry stala nedávno. Moc jsme se neužily.

Je tu po ní stále velké prázdno

Je to moje jediná vzpomínka na Terezu, která zemřela, když mi bylo pět. Cítím to pořád, tu prázdnotu, co zůstala. Proč jsem připomněla ono ráno? Tehdy byl ten pocit silnější. Bylo to po odchodu druhé sestry.

Já si totiž uvědomila, že jsem zůstala z rodiny sama. A litovala jsem roků, které jsme promarnily.

Je to tak nespravedlivé

Smrt byla v dětství něco, co jsem nedokázala pochopit. Tak nějak jsem brala, že staří odcházejí, většinou šlo o cizí lidi. Má rodina byla velká a všichni měli tuhý kořínek, jak se říká. A pak to najednou přišlo. Má malá sestřička. Vzpomínám si na její smích.

Na její hlavu na mém rameni i na to, jak jsme si rozuměly. Jak jsme byly dvě, na které svět nemohl. Byly jsme si blíž než s naší další sestrou Alenou. Tam to mělo jiný příběh.

Druhá ztráta sestry zprvu nebolela

S Alenou nás ztráta sestry trochu semkla. Věděly jsme, jak je život křehký, a i když jsme neměly moc společného, držely jsme nějak při sobě. Jenže když mi bylo dvacet, tak jsme se s Alenou rozhádaly. Vzpomínám si, že to začalo nějakým hloupým nedorozuměním.

Bylo to něco malého, co bychom si mohly vysvětlit, ale obě jsme to nechaly růst. Jako když nevidíte zkažené ovoce a najednou je celý koš plný much. Tehdy nám vybuchly emoce a vyčetly jsme si, co jedné na druhé vadí. A to jsme se i trochu pozurážely.

Kontakt se přerušil, nechyběly jsme si. Byl to zlom v našich životech, kterého jsem si ovšem tehdy vůbec nebyla vědoma. Byla jsem mladá, myslela jsem si, že bude dost času na smír.

Nemohly jsme si to vyříkat?

Roky šly dál, každý den jsme si mohly zavolat, být v kontaktu. Moje maminka z toho byla nešťastná, že se nebavíme. Nepomohlo, že nás prosila, abychom se smířily. Ani na Vánoce, svátky, narozeniny. Vždy jsme přijely k rodičům jedna nebo druhá.

Rodiče zemřeli s tím, že se se sestrou nebavíme. Tehdy mne to zamrzelo poprvé. Na pohřbu jsme se viděly, ale jen jsme se pozdravily.

Najednou se ozvala ona

Jednoho dne, když mi bylo 63 let, přišla zpráva, která mi znovu rozbušila srdce. Alena se ozvala. Volala mi, že si chce promluvit. Měla jsem v sobě směsici emocí, kterou jsem ani nedokázala pojmenovat.

Bylo mi to jasné, nadešla chvíle, která nám dala šanci všechno vyřešit. Bála jsem se, ale zároveň jsem věděla, že ji musím vidět. A tak jsem jela.

Byla to už úplně jiná žena

Nevěděla jsem, co nás čeká. Bála jsem se, že už to nebude stejné, že si nedokážeme odpustit. Ale potřebovala jsem to. Potřebovala jsem ji mít zpátky, alespoň na chvilku. Věděla jsem, že tohle je naše poslední šance. Když jsme se setkaly, bylo to jiné.

Alena už nebyla tou sestrou, jakou jsem si pamatovala. Byla to žena, která měla svou vlastní minulost, svůj život, svou rodinu.

Někdy jsou slova zcela zbytečná

Přesto, když jsme se dívaly do očí, tam bylo něco, co jsme obě hledaly. Jakýsi tichý okamžik, kdy všechno to napětí a všechny ty roky, co jsme strávily bez sebe, najednou ztratily význam. A já věděla, že to byla ta chvíle, na kterou jsem čekala celý život.

Konečně jsme si rozuměly, konečně jsem cítila, že naše pouto není ztraceno. Nešlo o to, co jsme si řekly, ale o to, že jsme byly zase dvě. Tehdy jsem si řekla, že konečně ji vnímám blízko jako kdysi Terezu.

Tolik slz jsme společně prolily

„Promiň,“ řekla mi. „Já taky,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi v očích zaleskly slzy. Nic víc jsme neříkaly. Bylo to, jako by se vše, co jsme si měly říct, už dávno vyjádřilo v tichu.

Navázaly jsme běžnou zvídavou konverzací, kdy jsme se bavily o našich rodinách a životech.

Myslely jsme, že máme čas

Jako kdyby se to všechno najednou srovnalo. Jako kdyby ty roky, které nám unikly, byly najednou pryč. Měly jsme pocit, že to všechno naženeme, že budeme mít spoustu času se užít.

Plánovaly jsme rodinné návštěvy, chtěly jsme vyrazit do hotelu, kam jsme jezdily s rodiči v dětství. Jenže osud vše naplánoval trochu jinak.

Vše se mi zhroutilo

Pak přišel ten nečekaný zvrat. Když mi bylo 64 let, Alena náhle zemřela. Infarkt! Proč? Když jsme si odpustily, bylo to jako zázrak. A najednou se to zhroutilo! Mám manžela, děti, díky smíření s Alenou jsem v kontaktu s její rodinou.

Ale ona byla součástí té původní rodiny. Dětství s Terezou a našimi rodiči. Když jsem o tom přemýšlela, napadlo mne, že jsem získala něco, co ne každý dostane. Smíření.

Byla to bolest, ale i velký dar

A přesto cítím, že bych byla raději, kdybych měla víc času. Na to, abychom byly znovu sestry, abychom se spolu smály a abychom mohly být zpátky tam, kde jsme kdysi skončily. Bylo to, jako by mi život dal druhou šanci, ale pak si to rozmyslel.

Vzpomínky už mi zůstanou

A tak sedím v té místnosti, kde mám fotografii mou a Terezy. Asi se ptáte, proč tam nebyla Alena. To je právě ono. Tehdy jsme si nebyly blízké. A já si nikdy nedala do rámu naši fotografii, i když nějaké mám.

Prostě mě to za ty roky nenapadlo, a teď je to vše čerstvé, protože nás osud sblížil a rychle rozdělil. Ta prázdnota, kterou cítím, nikdy nezmizí. Po každé sestře je jiná. Jako byly ony dvě jiné. A já jsem z nás třech zůstala sama.

Hana J. (65), Hradec Králové