Stalo se to v dětství, když jsme byli se školou na lyžařském výcviku. Kolem chaty chodila po setmění divná bytost. Bylo to zvíře, nebo člověk?
Tento příběh se stal v mém mládí, konkrétně v sedmé třídě, když se jezdilo na povinné lyžařské výcviky.
Jako třída jsme byli skvělá parta a moc jsme se těšili na týden strávený na horské chatě, kde budeme od rána do večera jezdit na běžkách, na lyžích nebo na sáňkách.
Lyžovala jsem docela slušně, tak mi tato školní akce dělala radost, věděla jsem, že se před spolužáky i naším pohledným učitelem tělocviku blýsknu – a pak budu mít na vysvědčení z tělocviku jasnou jedničku.
Nebylo to totiž u mě samozřejmostí, třeba na takový šplh na tyči jsem byla úplně levá! Těšila jsem se na lyžák moc, a když jsem se zabydlela na pokoji s nejlepšími kamarádkami, vypadalo to na skvělou akci.
První dva dny proběhly skvěle, večery ale byly dlouhé, večerka na náš vkus příliš brzy, a nám se ještě nechtělo spát. Tak jsme si vyprávěly strašidelné příběhy.
Expert na ně byla zejména Iveta, ta uměla vymyslet velké horory, po kterých jsme se třásly pod peřinou a bály se jít v noci samy i na záchod, který byl na chodbě. Druhý večer nám při našem povídání nakoukl měsíc do pokoje.
Byl v úplňku, což přidalo vyprávění na děsivosti. Pozorovaly jsme ho, když nám najednou přistála na okně sněhová koule. Rozprskla se o sklo, až se okenní tabulky zachvěly. Lekly jsme se, jestli některá z nich nepraskla.
„Který blbec!“ vyskočila spolužačka Marta. Rozběhly jsme se k oknu s tím, že to budou určitě kluci. Vyplížili se z chaty ven, a teď dorážejí. Humor nás ale přešel hned, jak jsme vyhlédly z okna.
Hloupý vtip?
Stála tam divná bytost, celá chlupatá, v první chvíli jsme si myslely, že to je medvěd. Jenže ti v našich horách v tu dobu rozhodně nežili. Pak Ivetu napadlo, že to je čert, zdálo se totiž, že má na hlavě rohy.
Nedokázaly jsme rozpoznat, jestli to je člověk nebo zvíře, každopádně to vypadalo strašně. Dnes si zpětně říkám, jestli si z nás někdo z místních neudělal legraci, třeba měl doma masku strašlivého čerta a chtěl vystrašit bláznivé puberťačky na horské chatě.
Ta postava se dívala rovnou do našeho okna. Hrůzou jsme ani nedýchaly. Pak postava poskočila směrem k nám, my začaly křičet. Do pokoje vběhla učitelka, kterou náš jekot přivolal. O překot jsme jí vyprávěly, co jsme venku viděly.
Kam to zmizelo?
Když se učitelka podívala z okna, neviděla nic. Nechápaly jsme, kam to stvoření tak rychle zmizelo. „Už si ty horory nevyprávějte!“ poručila nám, a my musely ihned zalehnout a přestat vykládat pohádky. Následující den o tom věděli z naší třídy všichni.
A všichni číhali dlouho do noci v okně, jestli se to stvoření ukáže. Kolem chalupy byl ale klid. Už jsme si mysleli, že to byl nějaký zrakový klam, když se poslední noc, co jsme na chatě spali, ozvalo pod našim oknem vytí.
Plížily jsme se s neblahým tušením k oknu, a než jsme vyhlédly, přistála na okenním skle opět sněhová koule. Strachy jsme nadskočily. Když jsme pak po chvíli našly odvahu se podívat, zase tam ta bytost stála. Dívala se na nás. běžely jsme pro učitelku. Když se ale podívala z okna ona, to zjevení tam zase nebylo.
Mirka (64), Nymburk
