Byla jsem tak šťastná, že mě požádal o ruku. Moje rodina z toho ale takovou radost neměla. Máma i babička měly tušení, že to nedopadne dobře. Bohužel se ani trochu nemýlily.

Ty dva nádherné letní měsíce, kdy jsme spolu chodili, se mi zdály jako sen. Jindra byl v mých očích dokonalý muž. Od první chvíle, co jsme se potkali, to mezi námi jiskřilo. Byl nejen pohledný, ale také galantní a zábavný.

Jedináček nebyl, tak jsem se nebála ani toho, že by to přeháněl s nějakou závislostí na mamince. Měl ještě dva bratry, oba starší. Hned mi je chtěl představit, a tak jsem je poznala už během prvních dní našeho vztahu.

Jeden byl lékařem, měl rodinu a dvě malé děti, ten druhý byl svobodný, pracoval v cestovní kanceláři jako průvodce a byl neustále někde pryč.

Až později jsem si uvědomila, že se oba jeho bratři na mě dívali podivně a přáli nám tak trochu ironicky hodně štěstí ve vztahu. Měla jsem tenkrát dát na svůj pocit. Velmi záhy mi Jindra řekl, že by mě moc rád představil rodičům.

Napadlo mě, že to jde všechno nějak příliš rychle, ale on mi na to řekl, že když má člověk jistotu, není na co čekat. Brala jsem to jako projev jeho velké lásky. Abych mu dala najevo, že cítím totéž, pozvala jsem ho na nedělní oběd k našim.

Okouzlující

Bydleli v domku nedaleko Prahy a spolu s nimi tam žila moje babička. Jindra byl štěstím bez sebe. S nadšením vkročil do našeho domu, v každé ruce jednu obrovskou kytici − pro moji matku i babičku.

Poklepal otce po rameni a jako dárek pro něj vytáhl skotskou whisky. Celý oběd a ještě dvě hodiny po něm byl zábavný a okouzlující. Jenže to se našim právě nezdálo. „Na tom klukovi se mi něco nelíbí,“ vyhodnotila ho moje máma, když Jindra odešel.

A babička přidala historku z mládí o jednom podobném chlapovi, který žil v sousedství. Slušný a ochotný navenek, tyran v soukromí. Svou manželku utýral a děti skončily na psychiatrii.

Měla jsem poslechnout

Mávla jsem nad těmi řečmi rukou. Když mě za pár týdnů Jindra požádal o ruku, souhlasila jsem. Měla jsem pocit, že mám toho nejúžasnějšího muže na světě. Vzala jsem si ho i přes varování mé rodiny, i přes rozpaky jeho rodiny.

Už krátce po svatbě se ale začal chovat divně. Kontroloval mě, kam jdu, s kým, měřil čas, kdy odcházím do práce, kdy mám přijít. Nemohla jsem jít ani s kamarádkou na kávu, byl tam za deset minut a už jsme si nepopovídaly.

Odehnal ode mě všechny přátele, on sám žádné neměl, tak jsme seděli stále jen doma jako ve vězení. Ovšem pravé peklo začalo, když se nám narodil syn. No, co vám budu dál psát. Přišla chvíle, kdy mě už netýral jen psychicky.

Musela jsem z toho vztahu utéct, podat žádost o rozvod a skrývat se. Dodnes děkuji bohu, že jsem to přežila.

Alena (63), střední Čechy